Knihkupci tehdy tvrdili, že bez podobné ochrany dojde k úpadku vzdělanosti a autoři by neměli důvod psát knihy skutečně trvalé hodnoty, pokud nebude zaručena dědičnost autorských práv jejich potomkům.

O několik let později (1744) se jeden ze sporů (Donaldson vs. Beckett) dostal k projednávání až do Sněmovny lordů. Lord Camden tehdy přednesl řeč s jasným odmítavým zdůvodněním neomezeného copyrightu: „Veškeré vědění bude uzamčeno v rukou Tonsonů a Millarů té které doby.“ Varoval, že knihkupci budou moci chtít za knihy jakoukoliv cenu,„až se veřejnost stane jejich otroky, stejně jako jimi jsou jejich pisálci.“ Na závěr dodal: „Vědění a poznání nesmí být svazovány takovou pavučinou řetězů“. Ve svém rozhodnutí Sněmovna lordů zamítla neomezené trvání autorských práv a jasně určila, že jejich platnost a délku definuje zákon. Zároveň tím stanovila oblast volných děl, do níž spadala například ta vydaná poprvé před platností zákona královny Anny, tedy před rokem 1709. Vznikl tak trh s levnými knihami obsahujícími díla Shakespeara, Johna Miltona či Geoffery Chaucera. Díky volným dílům skončil monopol londýnských knihkupců a během následujících třiceti let vzrostl počet knihkupectví a nakladatelství jen v Londýně na trojnásobek (ze 111 na 308).

Neomezená autorská práva byla v roce 1775 nakonec udělena pouze několika anglickým a skotským vysokým školám a Bibli krále Jakuba. Ve Spojených státech zakazuje neomezenou délku copyrightu ústava, jeho délka se však za posledních 230 let prodloužila ze 30 na více než 100 let. Vzpomeňte si na tento příběh, až zas uslyšíte o mezinárodní smlouvě Acta. Opravdu bude chránit autory a tvůrčí činnost?

Já si to nemyslím.

PLM, jak název napovídá, řeší správu životního cyklu výrobku. Nelze hovořit o nějaké „krabici se softwarem“, ale o celkové změně filosofie podnikových procesů. Žádný systém by se neměl zavádět jen pro systém jako takový, ale s cílem zvýšit konkurenceschopnost. PLM systémy v sobě skrývají překvapivě velký potenciál. Můžeme jít proces po procesu v každém podniku, který má nějaký „vlastní produkt“, a skoro ve všech nalezneme možné úspory, které se navíc dají celkem jednoduše kvantifikovat. PLM je opravdu pro všechny, kdo vyvíjejí produkty, a nemusí to být jen strojírenská firma. PLM systémy nacházejí uplatnění vedle „tradičních oborů“, jako jsou strojírenství a elektronika, také například ve farmacii či potravinářském průmyslu.

Vše, co jsem uvedl výše, vypadá naprosto dokonale, nebo ne? Proč ale člověk nečte příliš často o případových studiích, které by popisovaly úspěšné PLM implementace? Myslím, že důvodů je jako obvykle několik. Na prvním místě je jistě to, že výrobci CAD systémů se chopili příležitosti a ke svému CAD systému v podstatě jakousi podmnožinu PLM nabízejí nebo lépe řečeno vnucují. Jejich partneři jsou profesionálové v prodeji a podpoře CAx aplikací, ale o procesech v podniku toho zpravidla příliš nevědí. Degradují pak PLM na správu dat konstrukční skupiny, někdy dokonce jen na integraci CAD aplikací, protože to je prostředí, kterému rozumějí, ve kterém se umějí pohybovat. Druhý přístup je ze strany dodavatelů ERP systémů. Ti na rozdíl od první skupiny znají většinu procesů ve firmě, ale z jejich pohledů jsou výstupem z vývoje pouze kusovník a výkresy a nemají nejmenší tušení, jak k tomu ti konstruktéři vlastně přišli. Jejich snaha je proto jasná: „ Žádné PLM nepotřebujete, ERP všechno zvládne.“ Poslední skupinou jsou ti, kteří jsou mimo strojírenství, protože obvykle o žádném PLM ani neslyšeli. A jak by také mohli? Dodavatele CAD asi nenapadne vykládat jim o PLM, navíc nerozumějí jejich procesům a dodavatel ERP má přece univerzální nástroj pro všechno.

PLM není marketingovým heslem, je to IT strategie pro efektivní management a sdílení intelektuálního vlastnictví, je to činnost, která může změnit vaše podnikání.

Autor je ředitelem ve společnosti TD-IS (pavel.mares@td-is.cz)

PLM, jak název napovídá, řeší správu životního cyklu výrobku. Nelze hovořit o nějaké „krabici se softwarem“, ale o celkové změně filosofie podnikových procesů. Žádný systém by se neměl zavádět jen pro systém jako takový, ale s cílem zvýšit konkurenceschopnost. PLM systémy v sobě skrývají překvapivě velký potenciál. Můžeme jít proces po procesu v každém podniku, který má nějaký „vlastní produkt“, a skoro ve všech nalezneme možné úspory, které se navíc dají celkem jednoduše kvantifikovat. PLM je opravdu pro všechny, kdo vyvíjejí produkty, a nemusí to být jen strojírenská firma. PLM systémy nacházejí uplatnění vedle „tradičních oborů“, jako jsou strojírenství a elektronika, také například ve farmacii či potravinářském průmyslu.

Vše, co jsem uvedl výše, vypadá naprosto dokonale, nebo ne? Proč ale člověk nečte příliš často o případových studiích, které by popisovaly úspěšné PLM implementace? Myslím, že důvodů je jako obvykle několik. Na prvním místě je jistě to, že výrobci CAD systémů se chopili příležitosti a ke svému CAD systému v podstatě jakousi podmnožinu PLM nabízejí nebo lépe řečeno vnucují. Jejich partneři jsou profesionálové v prodeji a podpoře CAx aplikací, ale o procesech v podniku toho zpravidla příliš nevědí. Degradují pak PLM na správu dat konstrukční skupiny, někdy dokonce jen na integraci CAD aplikací, protože to je prostředí, kterému rozumějí, ve kterém se umějí pohybovat. Druhý přístup je ze strany dodavatelů ERP systémů. Ti na rozdíl od první skupiny znají většinu procesů ve firmě, ale z jejich pohledů jsou výstupem z vývoje pouze kusovník a výkresy a nemají nejmenší tušení, jak k tomu ti konstruktéři vlastně přišli. Jejich snaha je proto jasná: „ Žádné PLM nepotřebujete, ERP všechno zvládne.“ Poslední skupinou jsou ti, kteří jsou mimo strojírenství, protože obvykle o žádném PLM ani neslyšeli. A jak by také mohli? Dodavatele CAD asi nenapadne vykládat jim o PLM, navíc nerozumějí jejich procesům a dodavatel ERP má přece univerzální nástroj pro všechno.

PLM není marketingovým heslem, je to IT strategie pro efektivní management a sdílení intelektuálního vlastnictví, je to činnost, která může změnit vaše podnikání.

Autor je ředitelem ve společnosti TD-IS (pavel.mares@td-is.cz)

Jaký vliv mohou mít tyto změny na život CIO a manažerů IT oddělení, kteří nechtějí nic jiného než udržet ERP systémy ve svých organizacích v provozu?

„Na první pohled by se mohlo zdát, že aktuální změny nebudou mít na dodavatele vašeho ERP řešení žádný vliv – i přesto byste však měli zůstat ve střehu a důkladně pohyby na trhu sledovat, protože vás mohou v blízké budoucnosti zasáhnout rychleji, než si dnes dokážete představit,“ říká analytik Albert Pang, ředitel společnosti Apps Run TheWorldResearch. Ke změnám a akvizicím navíc dochází i na lokálních trzích, jako je ten český – týkají se ale častěji spíše partnerů. Jako příklad lze uvést loňské pohlcení českobudějovické společnosti IT systems firmou Infinity.

Na svém blogu Pang v průběhu roku 2011 uveřejnil článek s názvem „Next Great Top 10 ERP VendorLineup“, kde naznačuje možnou budoucí desítku nejvýznamnějších globálních dodavatelů ERP systémů. Podle Pangova průzkumu patří aktuálně SAP přibližně 19procentní podíl trhu s ERP systémy (celkovou velikost trhu odhadl na 33,6 miliardy dolarů), zatímco Oracle drží přibližně 11 procent pomyslného koláče. Další hráči jako Sage, Infor/Lawson a Microsoft mají podle něj podobnou pozici s tržním podílem kolem 4 procent.

„Momentální otřesy na trhu však budou do značné míry ovlivňovat nejen dodavatele, ale i uživatele ERP,“ říká Pang a dodává: „Bylo by předčasné si myslet, že Oracle a SAP dlouhodobě udrží svou existující dominanci na trhu, protože dnes ERP systémy procházejí velkými změnami.“

Jak by tedy nově rozdané karty mohly vypadat v blízké budoucnosti? „Microsoft bude chtít pohltit některou z podobně velkých konkurenčních společností, aby dokázal vdechnout nový život svým vlastním produktům,“ říká Albert Pang. „Také Infor má dnes velmi agresivní strategickou vizi a management. Na jejich kroky jen mírně v závětří čekají Constellation, Sage a Epicor/Activant.“

Pokud se podíváme na situaci v České republice, zjistíme, že se od té globální výrazně liší. Společným jmenovatelem může být výrazný podíl SAP, který podle aktuální výroční analýzy Lubomíra Karpeckého dosahuje hodnoty 27,2 %. S velkým odstupem druhý je Microsoft s tržním podílem 6,7?%, těsně následován AssecoSolutions s 6,4?%. Čtvrtá pozice náleží Inforu (5?%) a páté místo obsadil Oracle. Nad hranici 2 % se vytáhly ještě Ortex (2,8?%) a QAD (2,4 %), nemalých 39,6?% trhu patří drobným dodavatelům. Vlastní řešení vyvinuté na zakázku používalo v rámci sledovaného vzorku firem 5,2?% subjektů.

Pohlížejte na ERP strategicky

Abyste zabezpečili svou strategii v oblasti ERP a ponechali si prostor pro případné změny, doporučuje analytik Albert Pang přijmout následující opatření:

1. Nespouštějte oči z nabídky alternativních producentů ERP řešení, protože se může snadno stát, že váš aktuální dodavatel bude pohlcen jinou společností a následně můžete jako úderem blesku čelit situaci, kdy se začnete obávat o budoucnost produktů, které dnes používáte.

2. Vytvořte si seznam tří dodavatelů, kteří by v případě potřeby byli schopni splnit požadavky vaší společnosti. Ty se mohou samozřejmě lišit podle toho, zda vaše organizace působí pouze na jediném trhu nebo zda například prostřednictvím dceřiných subjektů participuje v mnoha zemích světa.

3. Zaměřte se také na některé méně známé dodavatele v oblasti ERP, protože mohou být někdy lepší volbou, zejména pak v situaci, kdy požadujete některé specifické vlastnosti, jako je třeba podpora některých jazyků nebo zvládnutí určitých lokálních právních specifik. „Pokud například spolupracujete s regionem Latinské Ameriky, kde se hovoří většinou španělsky, může být vhodnou volbou produkt TOTVS, neboť je pro dané prostředí plně lokalizovaný.

4. Sledujte, co vámi předvybraní dodavatelé ERP podnikají v oblasti cloudu – přestože to dnes nemusí být na pořadu dne, může vám to následně pomoci s tvorbou plánů pro dlouhodobější horizont zajištění funkčnosti ERP. „Společnosti by cloud měly sledovat, protože toto prostředí může přinést výhody v podobě snížení nákladů na údržbu a zvýšení efektivity IT oddělení,“ podotýká Pang.

5. Spolu s tím, jak se trh ERP konsoliduje, buďte připraveni vyhodnocovat, zda váš dodavatel zvládne v blízkém horizontu zajišťovat služby, které od něj očekáváte, za ceny, které jste ochotni zaplatit. „V průběhu následujících let budeme svědky dalších a dalších akvizic, zejména pak na trzích, jako jsou Čína, Indie nebo pobaltské státy. Následně bude trvat dalších 12 až 24 měsíců, než se zvířený prach znovu usadí.

Jaký to má praktický význam? Původně tato úloha nevzešla od zeleného stolu, ale matematikové byli kontaktováni zcela reálnými „uživateli“, i když nemuselo jít samozřejmě zrovna o obchodní cestující, ale třeba o pošťáky.

V současnosti problémy TSP s miliony bodů už nemají tak bezprostřední vazbu ke svému názvu. Nejčastěji se s nimi setkáváme v souvislosti s kryptografií; možnost efektivně řešit problém obchodního cestujícího se pokládá za hrozbu dnešním šifrám (viz dále). V současné době se na toto téma objevila např. kniha Williama J. Cooka, profesora na Georgia Institute of Technology (In Pursuit of the Traveling Salesman, Princeton University Press), která shrnuje některé z přístupů.

NP problém

TSP patří mezi tzv. nedeterministicky polynomiální (NP) úlohy; konkrétně může jít o podskupinu úloh tzv. NP těžkých nebo NP úplných. V zásadě to znamená, že pro tyto problémy platí značná asymetrie – vyřešit je je složité (alespoň současnými algoritmy), naopak správnost řešení lze ověřit řádově rychleji. Pro srovnání, třeba sčítání takovou vlastnost nemá, vypočítat příklad je stejně obtížné jako ho ověřit (udělat zkoušku odečítáním).

Tady už je zřejmé, proč problém obchodního cestujícího podobně jako třeba faktorizace (opět viz dále) má vztah k současné kryptografii; zde právě potřebujeme asymetrii pro šifrování a naopak nemožnost v reálném čase šifru dekódovat bez znalosti klíčů. Současné algoritmy dokážou problém obchodního cestujícího řešit pouze s tzv. exponenciální složitostí. To znamená, že doba řešení v závislosti na velikosti vstupu – počtu bodů – roste exponenciálně. Představíte-li si úlohu o milionech bodů, je jasné, že se v reálném čase lze těžko dopočítat k nějakému řešení. Abychom si udělali alespoň řádovou představu, dosud se i s pomocí superpočítačů podařilo vyřešit pouze úlohy do řádově 100 000 bodů. Nicméně nemohl by přece jen existovat algoritmus, který by úlohu řešil v rychlejším čase? Tato otázka představuje slavný problém P vs. NP, kdy P znamená polynomiálně rostoucí obtížnost (tj. časová obtížnost roste ne s exponentem, ale s nějakou mocninou; postavte si vedle sebe křivky, exponenciála roste mnohem strměji). Problém spadá do speciální disciplíny matematiky a informatiky zvané teorie výpočetní složitosti.

Existuje nějaký polynomiálně složitý algoritmus pro řešení úlohy obchodního cestujícího? Tato úloha patří mezi sedm největších problémů současné matematiky, které jako výzvy pro 21. století vyhlásil v roce 2000 Clay Mathematics Institute v (americké) Cambridge. Řešení každé z úloh je honorováno odměnou 1 milion dolarů. Zatím šest problémů odolává. Jeden z nich, tzv. Poincarého domněnku, vyřešil podivínský ruský matematik Grigorij Perelman, a protože opakovaně odmítl finanční cenu, dostalo se mu v médiích velké publicity. Problém P vs. NP je mimochodem pokládán mezi těmi zbylými za relativně nejsnadnější. Matematik a popularizátor Keith Devlin ve své knize (Problémy pro třetí tisíciletí, Argo a Dokořán 2005) uvádí, že jako jedinou ze sedmi úloh může podle jeho názoru tento problém se štěstím vyřešit i amatér, nebo alespoň dokáže dobře porozumět jeho formulaci.

Vesměs se předpokládá, že žádný polynomiální algoritmus neexistuje a tvůrci šifer tedy (zdánlivě) mohou být klidní. Vinay Deolalikar, výzkumník z laboratoří firmy HP v kalifornském Palo Altu, přišel v roce 2009 s tím, že P je opravdu různé než NP, odborníci ale jeho důkaz neuznali. Musíme si proto ještě trochu počkat. To, že problém bude vyřešen brzy, se ovšem mimochodem očekávalo už v 80. letech. Devlin nicméně uvádí, že i když takový (neexponenciálně složitý) algoritmus objeven nebude, může někdo získat při tomto výzkumu takový vhled do povahy problému, že dokáže navrhovat efektivní heuristiky. Tak se ostatně tyto problémy často řeší už teď; známe celkem rychlé postupy, u nichž víme, že se od optima neliší více než o nějakou maximální odchylku. K řešení obchodního cestujícího je vhodné např. „šlechtit“ genetické algoritmy nebo používat další evoluční techniky vývoje softwaru. Skoro optimální řešení představuje celkem příjemný výsledek: Šifry jsou v bezpečí, naopak optimalizační úlohy z reálného světa dokážeme řešit celkem efektivně. Každopádně problém je dostatečně zajímavý na to, aby inspiroval řadu vědců, hračičků všeho druhu, ale i biologů nebo psychologů. Pojďme se podívat na několik zajímavých, ať už vážně či nevážně míněných řešení.

Kvantové počítače

Kvantové přístupy se k takto paralelním úlohám zdají být jako stvořené. Je pravda, že kvantový počítač o počtu propletených bitů odpovídajících jednotlivým bodům (místům, uzlům) v sobě najednou obsahuje všechny cesty, mezi nimiž tedy musí být i ta hledaná. Nicméně ze systému nedokážeme žádným způsobem řešení přečíst. Ačkoliv se občas můžeme setkat s opačným tvrzením, žádný způsob pro řešení NP úloh na kvantovém počítači dnes nemáme.

V této souvislosti bývá často zmiňována faktorizace. Faktorizace je jiná „asymetrická“ metoda používaná v kryptografii, kdy jednoduchá operace odpovídá vynásobení dvou prvočísel, obtížná rozkladu takto získaného obrovského čísla na prvočísla (samotná faktorizace je tento rozklad). Pro faktorizaci opravdu máme k dispozici kvantový algoritmus fungující v menším než exponenciálním čase, v praxi však dosud není použitelný. Navíc i zde platí, že větší riziko než samotný algoritmus může představovat vhled získaný do problému při jeho hledání a z toho vyplývající tvorba efektivních heuristik. Faktorizace ovšem nepatří z hlediska obtížnosti do stejné třídy úloh jako TSP; alespoň se to dosud nepodařilo dokázat a všeobecně se o tom pochybuje. (Zcela na okraj: Faktorizace se týká jiné ze „sedmi velkých“ úloh Clayova ústavu, tzv. Riemannova hypotéza, která se zabývá hustotou prvočísel.)

Živé organismy

Ještě kurióznější je testovat, jak jsou na tom s řešením úlohy obchodního cestujícího živé organismy. Vědci z britské Royal Holloway University a Queen Mary University přišli s tím, že jednoduché úlohy obchodního cestujícího zvládnou vyřešit i včely se svými miniaturními mozky. Výzkumníci jim přehazovali květy, včely se ovšem dokázaly přizpůsobit a létaly mezi nimi v pořadí, aby mohly celkem urazit co nejmenší vzdálenost. Podobně se na TSP testovali šimpanzi, pro něž motivací rovněž bylo zvládnout při sbírání potravy co nejkratší vzdálenost. Schopnost řešit problém obchodního cestujícího se zkoumá i u dětí, které již samozřejmě mohou při pokusu kreslit na papíře. S věkem přirozeně roste schopnost řešit stále složitější verze úlohy. S neschopností vypořádat se s problémem pak může souviset nejenom snížená inteligence, ale i některé specifické psychické poruchy.

Na závěr opravdu překvapivá Cookova úvaha. Představte si, uvádí, jak dlouho trvalo, než počítače začaly triumfovat nad lidskými šachisty. Když se nad tím zamyslíte, „divné“ je spíše to, jak lidé se svými omezenými schopnostmi stále dokážou hrát šachy na trochu srovnatelné úrovni. Něco podobného platí u Go, kde počítače dosud vůbec netriumfovaly. V obou hrách máme k dispozici kromě počítání i intuitivní přístupy založené na rozpoznávání vzorů a symetrií. Jak by to dopadlo, kdybychom odmalička trénovali řešení úloh obchodního cestujícího? Jak těžké úlohy bychom zvládli? A jak by uspěli zázrační počtáři nebo lidé s fenomenální prostorovou představivostí? Netrénují je už tajné služby na lámání šifer? Nemohlo by to být podobné jako u ochran CAPTCHA – proč vyvíjet složité programy, když můžete zaplatit lidský výpočetní výkon někde ve třetím světě? To je samozřejmě nadsázka, úlohy o milionu bodů jsou zcela mimo lidské možnosti. Tedy – asi. Minimálně jako námět pro sci-fi román se to zdá být nicméně zábavná představa.

Pravidla a výjimky se střídají

Dřívější pravidla se dnes stávají výjimkami a dřívější výjimky jsou novými pravidly, připoměl Templeton vtipnou poučku, s níž před časem jeho společnost přišla. O co se jedná?

Zatímco dříve jsme chodili "sedět" do kanceláře, dnes je přirozené být mobilní a takříkajíc "fungovat" kdekoliv - ať už jde o komunikaci nebo možnost pracovat. Pro stále větší počet lidí se "sezení" v kanceláři stává výjimečnou situací.
Když jsme před deseti lety nastoupili do práce, bylo běžné že jste nafasovali firemní PC (ti šťastnější notebook). Dnes je stále běžnější, že lidé pracují na svých vlastních zařízeních - a nemusí se jednat jen o kotraktořy či konzultanty. Mohou si tak vybrat přístroj který jim ideálně vyhovuje - pokud firma používá virtualizační technologie, není problém bezpečně přistupovat ze soukromého PC, notebooku či tabletu k podnikovým informacím a citlivým datům.

Data která dříve putovala výhradně po pevných firemních sítích dnes putují přes bezdrátové spoje a veřejným internetem (v ideálním případě pochopitelně adekvátně zabezpečena) a používání aplikací či služeb hostovaných ve "veřejných" cloudech (případně v důsledně oddělených virtuálních privátních) se stává běžným.

Díky tomu tam kde dříve fungovaly monolitické systémy a obchodní strategie se dnes mnohem lépe daří malým (ovšem propojitelným) systémům a obchodu založeném na menších transakcích, větší dynamice a mikroekonomických prvcích. Rozsáhlá aplikační řešení tak nahrazují spíše app story - jak ty velké jež provozuje Apple či Google, tak malé privátní, které si budou pro své potřeby sestavovat podniky či poskytovatelé.

Výjimka z pravidla nebo z výjimky?

Představení projektu Avalon, které je bezpochyby hlavním oznámením prvního dne Synergy, se v kontextu předchozích myšlenek může zdát poněkud zvláštní. Jedná se totiž o koncept integrující vše v oblasti privátních a veřejných cloudů, virtualizace aplikací a desktopů, spolupráce a sdílení dat Citrix zákazníkům nabízí. Příslibem Avalonu je možnost nasazovat aplikace a desktopy jako skutečnou cloudovou službu - na různých infrastrukturních službách (Amazon, Microsoft či libovolný Cloudstack poskytovatel), na libovolných hypervizorech (Xen, HyperV, ESX) s možností skládat služby z více lokalit pro více zákazníků současně se samoobslužným portálem, s podporou funkcí jako je migrace, drain či burst do/z privátních a veřejných cloudů a otevřením cloudovým API pro další rozšiřitelnost. V neposlední řadě by Avalon měl zahrnovat i integraci do CloudPortal pro plnou automatizaci, podporovat ShareFile pro sdílení dat a CloudBridge pro konektivitu. Rozhraní (front end) by pak mělo využívat NetScaler a CloudGateway pro vytváření podnikových app storů.

Na první pohled to může vypadat, jako když pejsek a kočička pekli dort (dali tam všechno), nicméně pravdou je, že velcí zákazníci skutečně potřebují řešení, které je neomezuje jen na určitý hypervizor či poskytovatele infrastrukturních služeb, které umožní efektivní automatizaci a škálování - je možné že právě takovéto ucelené řešení by se mohlo stát platformou pro skutečně masivní nástup DaaS (desktop as a service), fenoménu, od něhož si analytici Gartneru či IDC před lety mnoho slibovali a který se prozatím neprosadil.

V rámci kulatého stolu jsme se zeptali Marka Templetona, jaké jsou podle něj příčiny výrazně pomalejšího nástupu virtuálních hostovaných desktopů (respektive DaaS) a zda by právě projekt Avalon mohl přinést výraznější posun. Podle Templetona je v současné době posktyváno zhruba 250 až 300 tisíc účtů DaaS skrze partnery a providery, rozhodně se tedy nejedná o miliony či desítky milionů, které analytici již pro letošní rok očekávali. Příčiny podle něj ale nejsou technické, spíše psychologické - řada podniků raději virtualizaci desktopů zvládne sama a reálná poptávka po těchto službách je poměrně malá. Problémem zůstává i licenční politika pro desktopové operační systémy Microsoftu.

Zda bude celek více než součet všech částí ukáže až čas - koneckonců Avalon není produkt ale projekt. O dalších novinkách a produktech, které byly na Synergy 2012 v San Franciscu oznámeny či uvedeny vás informujeme v několika dalších článcích:

Citrix ShareFile storage zones: vyberte si ve které zemi budete sdílet svá data

Co oznámí Citrix na Synergy 2012?

(odkazy na další články budeme přidávat při jejich uveřejnění)

Na správě IT můžete ušetřit

Podle údajů českého statistického úřadu z roku 2011 stojí firmu jeden kvalitní IT správce i 420 tisíc korun ročně. Při využití pronájmu cloudového serveru a outsourcingu správy je možné tyto náklady snížit. „Podle našich propočtů je možné využitím outsourcingu IT služeb v datacentrech snížit náklady na podnikové IT minimálně o 32 %. Odpadnou totiž starosti s údržbou zakoupeného hardwaru a nutnost zaměstnávat celý tým administrátorů,“ uvedl Filip Špaček, provozní ředitel společnosti Master Internet, která provozuje datová centra v Praze a Brně.

Nepotřebujete vlastní vybavení

Díky moderním technologiím již nemusí průmyslové firmy provozovat své vlastní servery. Všechen důležitý hardware lze totiž pronajmout v datacentru společnosti Master Internet za cenu od 4920 Kč ročně. Odpadají tak náklady na nákup serverů a příslušného softwaru, ale i nezanedbatelné výdaje na jejich provoz a správu. Důležité je, že si již firmy nemusí pronajímat servery ve fyzické podobě, ale platí jen za požadovaný výkon a prostor pro data s možností prakticky neomezeného růstu. Takové řešení je označováno jako cloud hosting.

Plaťte jen takový výkon, který opravdu využijete

S úsporami souvisí i vysoká flexibilita outsourcovaného IT. Díky principu pronájmu části výpočetního výkonu cloudové platformy e možné využívat a platit jen výkon serverů, který v danou chvíli podnik využívá.  Navíc je možné výkon podle potřeby zvyšovat či snižovat. Díky tomu mohou firmy podnikající v oblasti průmyslu snadno svoji IT infrastrukturu rozšiřovat případně optimalizovat tak, aby neplatily zbytečně za služby, které nepotřebují.

Provoz serverů bez výpadků

Externí provozovatelé IT služeb si většinou uvědomují, že dobré zabezpečení datacenter je pro průmyslové podniky důležité. Svá data a aplikace totiž firma svěřuje třetí straně, která za ně zodpovídá. Při přechodu na firemní IT zajišťované pomocí cloudových služeb je proto zásadní garance dlouhodobého provozu datacenter bez poruch. „Našim zákazníkům jako jeden z mála provozovatelů datacenter smluvně garantujeme 99,99% provoz serveru bez výpadků. Pokud ale náhodou k výpadku přece jen dojde, problém je napraven v řádu minut,“ sdělil Filip Špaček ze společnosti Master Internet.

Následujte světové trendy

Při vhodném nastavení outsourcingu IT mohou firmy ušetřit nezanedbatelné náklady, které by jinak musely investovat do provozu vlastních serverů. O zájmu firem o cloudhosting svědčí například i loňský výzkum společnosti KPMG, který proběhl celosvětově mezi více než 800 manažery firem. Podle jeho výsledků 81 % společností jeho využití buď zvažuje, plánuje jeho implementaci, nebo již cloudovou strategii přijalo.

Rozhodně se však nedá říci, že hlavním nedostatkem by byli nekvalitní manažeři. Většina z nich pro svůj podnik jasně stanovila vizi i strategické cíle. Vázne však promítání těchto cílů do výkonných procesů. Jako by mezi top managementem a střední úrovní řízení byla komunikační propast. A ona tam skutečně bývá. Obě vrstvy řízení zpravidla používají i zcela rozdílné nástroje pro svou práci. Top management definuje vize ve Wordu, vylepuje hesla a obrázky do společných prostor, analýzy si nechává zpracovat v Excelu a používá v nich obvykle zcela odlišná čísla než střední management. Ten zase každý den pracuje s podnikovým informačním systémem. S tvrdými daty. Lze tuto propast překlenout? Podle mého názoru je nutné, aby všechny složky řízení podniku začaly využívat stejný nástroj pro svou práci. A tím je podnikový informační systém.

Takový systém však k tomu musí mít potřebné předpoklady. Je třeba, aby: dobře pokrýval všechny klíčové podnikové procesy, obsahoval nástroj pro definici vize a její rozpad až na dílčí úkoly, byl schopen měřit výsledky na všech stupních řízení a srozumitelně je prezentovat.

Podnikové procesy

Pokrytí klíčových procesů v mnoha firmách vázne na plánování a řízení výroby. Je to zpravidla tím, že firma si zvolila informační systém nepokrývající všechny potřeby a snaží se nedostatky dohnat nadměrným programováním dodavatele. To však není problém, kterému se chci věnovat. Definice vize – to byla, je a vždy bude záležitost proklamace vhodně zvoleného hesla a srozumitelného obrázku. Tedy dokumentu. Podnikový systém by měl obsahovat i nástroj pro řízení dokumentů. Pokud vytvoříme speciální typ dokumentu – „Vize“ a umíme na něj v systému navázat různé typy úkolů, začne vznikat účelná hierarchie směřující k plnění vize. Generální ředitel „přeformuluje“ vizi do strategických úkolů, nejlépe měřitelných. Top management a řešitelé strategických úkolů nechají rozpadnout své úlohy do taktických úkolů, rovněž měřitelných. Taktické úkoly se podobně větví na běžné úkoly a jejich řešiteli jsou lidé z výkonných procesů. A jelikož všechny úkoly jsou měřitelné a máme k dispozici podnikový informační systém schopný měřit a jednoduše výsledky zobrazovat, dostáváme průběžně zpětnou vazbu o plnění úkolů. Můžeme na ně navázat finanční motivací. Najednou celá firma během pár měsíců táhne za jeden provaz – směřuje k plnění vize. A všimněte si, že pokud tuto oblast nazveme manažerským systémem, dochází k historické změně jeho definice. Není to už jen nástroj manažerů. Uživateli manažerského systému se stávají všichni uživatelé podnikového informačního systému. Mizí mezera mezi top managementem a výkonnými procesy.

Pokryje tedy podnikový ERP systém potřeby dříve řešené specializovanými manažerskými systémy (MIS)? Máme-li k dispozici kvalitní podnikový systém, rozhodně MIS v rámci jeho dřívější definice nahradí. Je to pro firmu výhodné. Už proto, že prvky manažerského řízení se přesouvají na všechny uživatele informačního systému, který obsahuje i potřebná data. Toto řešení má však technické limity. ERP systém je víceuživatelským systémem. Musí zvládnout práci mnoha uživatelů současně na souvisejících informacích. A uživatelé se nesmějí vzájemně blokovat. To lze zajistit jedině tak, že záznamy, ze kterých se skládají informace, jsou rozsekány na mnoho dílčích částí propojených vzájemnou vazbou. Pak každý uživatel při zpracování informací blokuje pouze nejnutnější část informace a ostatní uživatelé mohou pracovat na dalších částech. Z pohledu manažerských výstupů a analýz však taková struktura dat není výhodná. Chceme-li seskládat z dílčích částí zpět celou informaci, musíme vědět, kde se její části nacházejí, a při každém spuštění analýzy budeme potřebovat pro její kompletaci vyšší strojový výkon serveru. Tyto nedostatky moderní podnikové systémy eliminují hotovými předpřipravenými metrikami a uživatelsky přívětivými nástroji pro tvorbu metrik nových. Servery udělaly v posledních letech velký výkonový skok, takže ERP systém dobře hospodařící se strojovým výkonem by neměl mít neřešitelný problém s rychlostí. Přesto nebude nikdy podnikový systém nejlepším nástrojem pro dlouhodobé strategické analýzy. A tady nastává příležitost pro specializované business intelligence (BI) systémy.

Mají-li mít smysl, musí splnit následující předpoklady:

• mít vlastní datový sklad se strukturou informací potřebnou pro analýzy (dlouhé datové záznamy),
• být výborně integrovány s podnikovým informačním systémem, nejlépe prostřednictvím datových pump,
• využívat moderní mobilní koncová zařízení, která zajistí manažerům kdykoli a kdekoli informace, které potřebují (platformy Android, Apple),
• informace musí být pro manažery informacemi, nikoli daty. Zde se otevírají široké možnosti pro využití speciálních typů grafů, teplotních map a důmyslných indikátorů.

Budou-li české podniky investovat do kvalitních nástrojů pro podporu rozhodování, zajistí svým manažerům tolik potřebné propojení s nejnižšími články výkonných procesů. Vedení firem bude rozhodovat na základě úplných, pravdivých a aktuálních informací. Celý složitý organismus zvaný výrobní společnost se začne pohybovat směrem, který generální ředitel vytyčí, a stane se flexibilnějším.

Autor působí jako ředitel podpory prodeje ve společnosti Minerva ČR.

Na jednu věc se ale při výběru ERP stále pozapomíná nebo se jí dává jen malý význam. Mám na mysli způsob, jakým dodavatel svůj ERP systém rozvíjí, jak je schopen novinky zákazníkovi doručit, jak často a při jakých nákladech. V dnešní době je totiž vývoj veškerého softwaru, tedy i ERP, tak rychlý, že současný produkt sice za pět let bude naplňovat funkční požadavky, ale bude postrádat řadu vlastností, které se již stanou běžnými.

Agilní dodavatelé se velmi intenzivně věnují dalšímu rozvoji svých produktů, aby jejich funkcionalita byla vždy podle aktuálních požadavků trhu. Nové verze nebo servisní balíčky proto vydávají obvykle v rozmezí 6–9 měsíců. Ve většině případů má v rámci tzv. údržbových poplatků zákazník na tyto nové verze nárok bezplatně. Získává tím jednorázově balík oprav a především modernizovanou nebo i rozšířenou funkcionalitu, kterou může s minimálním úsilím ihned začít používat.

Úskalím jsou ale zákaznické úpravy. Čím více úprav, tím větší komplikace při upgradu. Může nejen dojít ke střetu zákaznické úpravy s novou funkcionalitou, ale především každý upgrade s sebou nese významné náklady na převedení úprav do nové verze. Klient je vždy zaplatí, ať už formou vyšších údržbových poplatků nebo jednorázově při provedení upgradu. Proto je třeba vždy jejich objem pečlivě zvážit už během implementace a do celkových provozních nákladů započítat i jejich převod do nových verzí.

Ruku na srdce, kdo při kalkulaci nákladů kromě licence, implementace a podpory v horizontu 3–5 let započte i cenu upgradu? Velmi málo zákazníků, a přitom je to cesta, jak si udržet produkt fit a moderní po celou dobu provozu ve společnosti. Není třeba upgrade provádět při každém výdeji aktualizace dodavatele, ale v horizontu 18–24 měsíců je vhodný čas své ERP modernizovat.

Autor působí jako ředitel obchodu a podpory ve společnosti IFS Czech.

Případ Intevy ukazuje na volbu, kterou v současnosti musí učinit spousta společností – a nemusí jít zrovna o nadnárodní výrobce v autoprůmyslu. Otázku, zda raději vsadit na klasické ERP řešení s nutností pořízení dostatečně výkonného hardwaru a školení ve firmě potřebných IT specialistů nebo raději sáhnout po stále rozšířenější formě poskytování aplikací jako služby (SaaS – Software as a Service), si stále častěji kladou CIO a ředitelé IT nebo „obyčejní“ ředitelé v tuzemských podnicích. Zvažují, zda výhoda nižších počátečních investic a úspory personálu vyváží potenciální dodavatelská rizika či nutnost přizpůsobit některé procesy standardnímu hostovanému ERP. Argumentem může být pochopitelně i (ne)dostupnost vhodného ERP (ať už konkrétního produktu či oborově upravené varianty) v SaaS formě.

Inteva se nakonec rozhodla pro SaaS řešení, které jí podle propočtů šetří 25?% nákladů oproti klasické instalaci a nutnému souvisejícímu upgradu hardwarové infrastruktury. Dennis Hodges říká, že poměrně obtížné bylo přesvědčit o SaaS řešení vrcholné vedení společnosti. Zatímco virtualizované servery jsou totiž dnes již poměrně běžnou záležitostí, využívání ERP v cloudu, respektive jako SaaS tak často k vidění není. Manažeři si dělali starosti o výkon a bezpečnost SaaS ERP, stejně tak bylo nutné doložit disaster recovery postupy. Jak už to v podobných případech bývá, zabrala argumentace předvídatelnými, stále stejnými měsíčními náklady a absencí úvodní investice nutné u on-premise ERP.

Po zvážení různých nabídek se Inteva nakonec rozhodla pro Plex Online ERP cloudovou službu společnosti Plex System, což je řešení orientované na výrobní podniky (o jeho využívání na tuzemském trhu nevíme, nicméně SaaS ERP řešení jiných dodavatelů orientovaná na výrobu na českém trhu jsou). Dříve používaná instalace softwaru od SAP sice nabízela širší možnosti a větší komplexitu, nicméně Plex Online přináší podniku dostatečné možnosti včetně vývoje nových dílů, nákupu, výroby, distribuce, účetnictví a dalších potřebných oblastí. Aplikace nabízí také moduly pro reportování projektových a výrobních nákladů i rozpočtování ceny materiálu.

Nasazení Plex Online samozřejmě neproběhlo ze dne na den, důležitým počátečním krokem byla migrace dat ze starého ERP systému – a to jak hlavní databáze, tak i vybraných transakčních údajů. Odborníci z Plexu také studovali podnikové procesy, aby jim mohli přizpůsobit poskytovanou službu. Inteva se rovněž rozhodla pro postupný, fázovitý přechod, kdy své dodavatele zahrnovala do nového systému postupně a po každém kroku testovala funkčnost systému. Variantou bylo provést jeden velký skok, nicméně podle Dennise Hodgese by to byl příliš velký krok do neznáma, který by v případě neúspěchu mohl ohrozit chod celého podniku.

Společný tým Intevy a Plexu dokončil během 12 měsíců migraci celkem na 14 místech. Od té doby dokonce stihla Inteva začlenit do své struktury nově získanou společnost, což byla podle jejího CIO nečekaně snadná záležitost právě i díky SaaS ERP modelu.

Se SaaS aplikacemi jsou tradičně spojeny obavy o bezpečnost dat a plynulost provozu. I Dennis Hodges si musel poradit s četnými nároky vedení na zabezpečení a případnou obnovu dat při selhání softwaru či hardwaru. Zpočátku se objevovaly varovné hlasy poukazující na to, že bude obtížné dostat potřebná data z a do SaaS systému. To se však nakonec naštěstí nepotvrdilo, každou noc například probíhá bezproblémové automatické stahování dat pro synchronizaci s dalšími podnikovými aplikacemi, nicméně pro tyto účely i vlastní práci se systémem bylo třeba zvýšit rychlost a propustnost internetového připojení.

Jednou z nejlepších vlastností SaaS ERP je rychlá obnova dat v případě jakýchkoli potíží, konkrétně v případě Plex Online jsou to dvě hodiny. To je rychlost, jaké by s klasickým ERP dosáhla Inteva jen velice obtížně. Nicméně pro všechny případy si společnost pořizuje pravidelně zálohy ERP dat a má i kopii softwaru, takže by v nouzi byla schopná ERP provozovat i vlastními silami. Dennis Hodges říká, že vítá možnosti i novinky spojené se SaaS formou ERP. Takové řešení například klade zcela rozdílné nároky na šéfa ERP, než tomu bylo dříve. Místo aby se musel vyznat v hardwaru sítí a systémové administraci, potřebuje znát analytické nástroje, ukládání dat a reporting.

I ostatní společnosti tak mohou využít ERP poskytovanou jako službu k tomu, aby se na podnikové ERP podívaly zcela jinak. Místo hraní si s hardwarem a sledování, zda má společnost dostatečně výkonné zdroje pro provoz komplexního systému, se mohou CIO a další IT specialisté soustředit na to, jak vyžít nabízenou službu pro co největší přínos k samotnému podnikání a snižování nákladů.

Vybraní poskytovatelé SaaS ERP

Zmapovat přesně, které ERP platformy jsou poskytovány formou služby, je o to složitější, že v mnoha případech jsou SaaS řešení nabízena nikoliv výrobcem, ale některými partnery. Nicméně nabízíme alespoň několik příkladů.

Globální trh

Infor: Společnost Infor nabízí jako Infor Syteline/Infor ERP i u nás dobře známý ERP systém. Jde o SaaS i on-premise systém mající modulární podobu.

NetSuite: Jako většina velkých výrobců ERP softwaru je i NetSuite společnost se sídlem v USA. Poskytuje ale jen čistě SaaS řešení, která jsou primárně zacílena na nevýrobní firmy a společnosti lehkého průmyslu.

QAD: QAD je dalším kalifornským výrobcem ERP. Zákazníci si mohou vybrat, zda dají přednost klasické on-premise instalaci v SaaS formě, popřípadě možnosti zakoupit přímo hardware s přednastaveným ERP softwarem.

SAP: Poslední podle abecedy, nikoli však co do významu. Ani německý SAP však nespí v klidu ukolébán svými úspěchy, v roce 2007 představil nový produkt SAP Business ByDesign poskytovaný v rámci SaaS modelu. Vybraní partneři pak nabízejí formou služby i další produkty včetně oborových řešení vyvinutých na bázi SAP.

Oracle: Součástí bohatého portfolia Oraclu, které v posledních letech zahrnuje nejen software, ale i hardware, jsou také řešení JD Edwards (ta pod křídly Oraclu skončila společně s dalšími aktivy PeopleSoftu v roce 2004). JD Edwards Enterprise One je v současné době nabízen (také) formou SaaS i na českém trhu.

Český trh

Abra: Významný český dodavatel podnikových informačních systémů nabízí své ERP jako cloudovou službu poskytovanou z vlastního datového centra. K dispozici je i 30denní zkušební provoz.

Asseco: Výrobce populárních systémů Helios má ve své nabídce produkt Helios i-Účto, webový ERP/ekonomický a účetní systém, který je podle všeho zaměřen spíše na střední a menší podniky. Zajímavé je, že i-Účto se „skrývá“ na vlastní doméně a na stránkách Asseco Solutions či Helios.eu o něm nic nenaleznete.

Vema: Další z tradičních tuzemských výrobců informačních systémů nabízí ASP Vema – tedy plně SaaS formu ERP (a navazujících HR a ekonomických aplikací).

K2 atmitec: Ostravská společnost nabízí SaaS verzi svého informačního systému K2 provozovanou ve vlastním datovém centru. I zde je možnost 30denního zkušebního provozu.

FlexiBee: Plzeňská společnost nabízí internetový ekonomický/ERP systém pro malé a střední společnosti. Zajímavostí je prostředí lokalizované do angličtiny či němčiny.

Tato změna má dvě příčiny: Kromě pochopitelné snahy dodavatelů poskytovat více paušálně hrazených služeb a zajistit si tak stabilní zdroje příjmů (například cestou zvyšování „maintenance“ poplatků při současném snižování ceny licencí či prvotních upgradů) je to především důsledek růstu výdajů za služby poskytované nově budovanými a dále rozvíjenými vnitrokoncernovými centry sdílených služeb. Tomuto i dalším trendům (kvalitnější komunikační infrastruktura, virtualizace) navzdory se podíl pracovníků interních útvarů I(C)T ani podíl externích ICT specialistů z jiných útvarů (například z center sdílených služeb dislokovaných v ČR) a spolu s nimi i dedikovaných pracovníků z řad „outsourcingových“ externích firem příliš neměnil (viz graf 2).

Náklady vs. tržní flexibilita

Zvlášť výrazný byl v posledních více než deseti letech růst podílu výdajů za paušálně hrazené, průběžně nakupované služby, na kterém měl lví podíl zejména růst výdajů za služby zahraničních center sdílených služeb nadnárodních koncernů, zejména v tuzemském autoprůmyslu a diskrétní výrobě – a to dokonce i v období jejich posledního dotazování ke konci roku 2010 a v prvních dvou třetinách roku 2011, kdy se již globální ekonomika začínala zotavovat z prvního drtivého úderu globální finanční a následně i ekonomické krize a kdy tak jejich investiční aktivity začaly opět růst (viz graf 3).

Pokles podílu „investičních“ výdajů těchto podniků ve sféře IT by byl přitom v těchto podnicích možná ještě o něco vyšší, pokud by zároveň dlouhodobě mírně neklesal také podíl jejich výdajů za datové služby – a to i přesto, že jejich přenosové kapacity i spolehlivost se v průběhu uplynulých deseti let zvýšily až o několik řádů.

Zatímco ve výše zmiňovaném odvětví tuzemského autoprůmyslu a diskrétní výroby tak v současnosti funguje Česká republika jako kontinentální či dokonce globální výrobní a (navzdory nedávným vládním protirůstovým krokům v této sféře) ve stále větší míře také jako vývojové centrum nadnárodních průmyslových koncernů, pak naopak tuzemské finančnictví má i přes jeho dnes již téměř absolutní závislost na využití ICT i jeho faktické ovládnutí nadnárodními finančními skupinami stále ještě primárně lokální charakter (alespoň co se jeho závislosti na lokální klientele a autoritě tuzemských regulačních orgánů týče). Přestože i v tomto odvětví byl v průběhu jejich posledního dotazování na počátku finanční krize (2008–2009) patrný růst podílu výdajů za paušálně hrazené externí služby, dominovaly ve struktuře jejich celkových výdajů na pořízení a provoz ICT (i přes tlak na úspory) výdaje „investičního“ charakteru (viz graf 4).

Otázkou pochopitelně je, jaký bude další vývoj v případě intenzivnějšího využívání center sdílených služeb. Zejména to, zda uspořené peníze budou IT ponechány na inovace, což tradičně závisí na tom, kdo o uspořené libře rozhoduje. Některé korporace totiž fungují jako státní správa: Když něco uspoříte, znamená to, že vám to 1. letos odeberou, 2. příští rok dostanete o to méně.

Většina tuzemských podniků, dcery nadnárodních koncernů nevyjímaje, naštěstí nedošla v žebříčku korporátní evoluce tak vysoko, a tak úspory (ať už finanční nebo v podobě volných lidských zdrojů v IT), k nimž při rozumném zavádění center sdílených služeb či efektivním nasazení služeb veřejného cloudu skutečně může vést, mohou promítnout do lepší podpory či rozvoje specifických podnikových procesů – ty lze totiž do cloudů cpát jen velmi obtížně. To ilustrují i data o dlouhodobých trendech struktury běžných výdajů na pořízení IT, v nichž se skupina tuzemských finančních institucí od porovnávané skupiny tuzemských podniků z odvětví autoprůmyslu a diskrétní výroby příliš nelišila – konkrétně v dlouhodobě rostoucím podílu výdajů za tzv. ostatní provozní režie IT (bez odpisů), jejichž zdaleka nejvýznamnější složkou jsou osobní náklady pracovníků interních útvarů I(C)T příslušných podniků či institucí (viz graf 5).

Jak je totiž ze stagnace podílu těchto výdajů na celkových výdajích na pořízení a provoz ICT v tuzemských finančních institucích v posledních letech či dokonce jejich dalšího mírného růstu v „postkrizovém“ období patrné, slouží podnikům či institucím z obou těchto protipólů komerční části tuzemské ekonomiky stále širší využití podpory center jejich sdílených služeb především k tomu, aby mohly takto uvolněné personální zdroje využít k o to intenzivnější podpoře lokálně, oborově či průmyslově specifických procesů.

Jak (ne)začít…

Pokud rozhodujete o vybudování CSS, pracujte v přísném utajení. To vám pochopitelně nebrání po všech, jejichž kompetence by to mohlo nebo mělo ovlivnit, požadovat další a další reporty či jiné podklady pro co nejpřesnější analýzu výchozího stavu připravovaného strategického projektu a jeho cílů. Je možné, že ti nejbystřejší z nich již možná v této fázi podají výpověď. Alespoň zbyde méně pracovníků, kterým bude nutné dát nucenou výpověď později. A ti, kteří v této fázi ještě výpověď sami nepodají, neboť by práci jinde hledali jen stěží, vám pak budou o to loajálnější.

Snaha po komfortnějším a efektivnějším ovládání počítačů, při níž se muselo vyřešit množství problémů, vedla k vývoji operačních systémů, které začaly vznikat počátkem šedesátých let, a díky jak větší disponibilitě paměťových zdrojů, tak i rozvoji vyšších programovacích jazyků. Vývoj prvních operačních systémů je spjat s velkými výrobci sálových počítačů, zejména se společnostmi IBM a General Electric. Velký průlom v této oblasti představoval OS/360 firmy IBM, který bylo možné používat na všech modelech revoluční řady počítačů Systém/360.

S příchodem minipočítačů PDP firmy Digital Equipment Corporation (DEC) však vyvstala potřeba ještě výkonnějších a komfortnějších systémů. A tak přelom šedesátých a sedmdesátých let přinesl další mezník – v té době začal vznikat operační systém Unix, který se stal prvním moderním operačním systémem, a to nejen díky své přenositelnosti, ale i řadě dalších vlastností, které dnes považujeme za samozřejmost. Během následujících desetiletí vytvořil Unix mezi operačními systémy jakýsi „standard“, základ pro množství stále zdokonalovanějších systémů, které hrály obrovskou roli ve vývoji moderního softwaru. O to pozoruhodnější je skutečnost, že zrod tohoto operačního systému nevzešel z rozhodnutí vedení silné korporace, nýbrž ze soukromé aktivity dvou programátorů, kteří se setkali v Bellových laboratořích.

Cesty k programování

Dennis Ritchie, starší z dvojice programátorů, se narodil v roce 1941 v Bronxville ve státě New York. Stejně jako u řady jiných významných raných počítačových vědců se s vědou a technikou seznamoval už od útlého věku, a to díky svému otci, Alistairu Ritchieovi, jenž pracoval jako výzkumník v Bellových laboratořích (neboli Bell Labs) v Murray Hill, které provozovala společnost AT&T. V té době šlo o jedno z nejvýznamnějších komerčních výzkumných a vývojových center. Alistair Ritchie byl spoluautorem publikace věnující se teorii spínacích obvodů a později se stal ředitelem oddělení, jež se v Bell Labs spínacími obvody zabývalo.

Dennis, který kráčel ve šlépějích svého otce, vynikal na střední škole v matematice a technických předmětech. Díky tomu – a přirozeně i díky finanční podpoře svých rodičů – začal studovat fyziku na prestižní Harvardově univerzitě. Po získání bakalářského titulu jej však čím dál víc poutal svět počítačů, proto změnil obor a zaměřil se na studium aplikované matematiky. Později poznamenal, že ho k tomu vedl zájem o výpočetní možnosti strojů, jinými slovy o to, jak široké mohou být oblasti, v nichž mohou stroje nahradit lidskou mysl. Svou doktorskou práci věnoval problematice rekurzivních funkcí, tedy matematického postupu, který měl významný vliv na tvorbu nových programovacích jazyků v šedesátých letech. (Rekurzivní funkce, stručně řečeno, je metoda, kdy jedna a tatáž funkce volá před svým dokončením sama sebe s použitím nové sady parametrů.) Krátkou dobu působil Ritchie na Massachusettském technologickém institutu, než v roce 1967 nalezl zaměstnání v Bell Labs, kde právě hledali nové programátory.

Kenneth Thompson, s nímž začal Ritchie spolupracovat krátce po svém nástupu do Bell Labs, byl o dva roky mladší. Narodil se v roce 1943 v New Orleans. Jeho otec byl vojenským pilotem amerického námořnictva a rodina se často stěhovala po celých Spojených státech, od Seattlu po San Diego. Větší část dětství prožil v Kingsville ve státě Texas, kde rodina na delší čas zakotvila. Ken Thompson se ke studiu elektrotechnického inženýrství na univerzitě v Berkeley dostal díky svému zájmu o elektronické přístroje, který se v něm probudil již v chlapeckých letech. V Berkeley se pak seznámil s počítači a stejně jako Ritchie jej coby technika uchvátily jejich možnosti.

Na počátku byla… hra

V době, kdy Dennis Ritchie nastoupil do počítačového oddělení Bellových laboratoří, zde vrcholila práce na zcela novém operačním systému. Tento systém, navrhovaný pro výkonné střediskové počítače GE-635, byl nazván Multics (což je akronym původního názvu Multiplexed Information and Computing Service) a měl obsluhovat tisíce současně připojených uživatelů. Na ambiciózním projektu se kromě dvou obřích společností AT&T a General Electric podílel i Massachusettský technologický institut, kde pracovali vědci, kteří měli s vývojem provozní formy označované jako „time-sharing“ (sdílení času) cenné zkušenosti.

Během práce na Multicsu se tento systém změnil v grandiózní experiment, do něhož výzkumníci z Bell Labs a MIT implementovali řadu nových zajímavých funkcí. Ritchie na něm začal pracovat v poslední fázi vývoje a stal se členem skupiny programátorů, v níž vynikal právě Ken Thompson. Ten při práci na systému vytvořil na sálovém počítači GE-635 mimo jiné hru Space Travel, sloužící pro relaxaci a zábavu programátorů, ale také pro demonstraci některých možností nového systému.

Multics byl bezesporu na svou dobu zajímavým, nicméně značně složitým systémem, jehož optimalizace vyžadovala další a další finance. Problémem bylo, že neumožňoval některé z funkcí, pro které byl vyvíjen. Každá ze zainteresovaných stran navíc očekávala od konečné verze něco jiného. Z těchto důvodů vedení Bell Labs v roce 1969 usoudilo, že celý projekt zastaví.

Že se neúspěšný Multics později stal základem pro operační systém Unix, je známá věc lakonicky zmiňovaná v učebnicích informatiky. Cesta k  tomuto systému však byla poněkud klikatější. Nezanedbatelnou roli při jeho vzniku sehrála právě ona počítačová hra, jež se stala prostředkem, díky němuž mohli programátoři plně rozvinout svou kreativitu.

Když byl vývoj Multicsu ukončen, Thompson přepsal hru v jazyce FORTRAN pro systém GECOS, který byl součástí počítače GE 632. Velký střediskový počítač však nebyl pro hru vhodný, a to nejen kvůli špatnému ovládání a nevhodnému displeji, ale zejména pro drahý strojový čas. Není se tedy co divit, že vedení počítačového oddělení nesouhlasilo s tím, aby se tento čas věnoval „neužitečné“ zábavě. Proto se Thompson a Ritchie nakonec rozhodli, že hru přepíšou tak, aby ji bylo možné spouštět i na jednodušším a méně výkonném minipočítači, PDP-7, přičemž chtěli zachovat vymoženost, aby s počítačem mohli pracovat i další uživatelé. To neznamenalo nic jiného než vytvořit operační systém podporující multiuživatelský režim. Jinými slovy, Thompson a Ritchie dospěli k názoru, že převezmou některé z novinek Multicsu a napíšou nový, mnohem jednodušší operační systém.

Unix a programovací jazyk C

Tento operační systém začal vznikat obdobným způsobem jako samotné přeportování hry Space Travel. Thompson vytvořil koncepci souborů (filesystem) a společně s Ritchiem pak naprogramovali jak základní utility pro kopírování, mazání a přemísťování editovaných souborů, tak i základní interpret příkazů. Dvojice programátorů sice vyvíjela systém pro počítač PDP-7, ale protože kapacita jeho operační paměti byla nedostačující (jednalo se o 18bitový počítač), vlastní vývoj jádra prováděli na již zmíněném 36bitovém GE-635 (na systému GECOS s využitím makroassembleru GEMAP). Po vytvoření objektového kódu assemblerem zapsali přeložené jádro i další pomocné programy na děrnou pásku. Tu pak vložili do čtecího zařízení na počítači PDP-7, odkud se systém „nabootoval“ příkazem zadaným z řídicího panelu. Tímto z dnešního pohledu komplikovaným a zdlouhavým způsobem vytvořili nejen samotné jádro systému, ale i jednoduchý textový editor, assembler, interpret příkazů a několik základních utilit. Převratnou myšlenkou, i když částečně převzatou z Multicsu, bylo, že jádro systému neobsahovalo interpret příkazů (neboli shell). Programy byly svěřeny uživatelskému režimu (tzv. user-space), přičemž s jádrem komunikovaly prostřednictvím systémových volání. Tím rovněž vzniklo stabilní rozhraní pro programování aplikací.

„Operační systém by měl být jednoduchý, elegantní a snadno použitelný,“ definoval Ken Thompson základní cíl snahy. Jak práce na novém systému pokračovala, rozšiřovaly se jeho možnosti, ovšem vždy v souladu s tímto cílem, který položil základy pozdější „unixové filosofii“. Co zpočátku vypadalo jako poněkud autistická zábava dvou programátorů, z toho se stal projekt, který na sebe poutal čím dál více pozornosti. Není jistě třeba dodávat, že už zdaleka nešlo o hru Space Travel. Ta svou roli sehrála coby spouštěcí mechanizmus k vývoji systému, jehož význam a vliv nebyli s to v té době docenit ani jeho tvůrci, natož manažeři Bell Labs. Thompson se sice pokusil krátce po zahájení práce na tvorbě souborového systému přesvědčit vedoucí pracovníky, aby projekt podpořili, ale se vstřícností se nesetkal. Ani to není překvapivé. Neúspěch Multicsu byl pro zodpovědné osoby dosud varovným znamením. Ale po krátkém čase, kdy programátoři mohli představit výhody operačního systému, se postoj vedení začal měnit. Na rozdíl od Multicsu, jehož specifikace popisoval více než tisícistránkový manuál, byl tento operační systém geniálně jednoduchý. A co víc, na minipočítači PDP-7 bezvadně fungoval, což se poprvé ukázalo při využití systému při přípravě podkladů po patentový úřad.

Brian Kernighan, jeden ze spolupracovníků dvojice programátorů, pro tento nový operační systém zvolil název Unics (Unary Information and Computing Service), jakožto protiklad k systému Multics. Z tohoto označení později vznikl název Unix. Ale nepředbíhejme. Jak už bylo poznamenáno, systém byl psán v assembleru. Thompson s Ritchiem si však záhy uvědomili, že pro využitelnost systému je nezbytný i programovací jazyk, v němž bude možné psát jak systémové programy, tak uživatelské aplikace. Thompson zprvu uvažoval o využití jazyka FORTRAN, ale to, jak se záhy přesvědčil, nebylo vzhledem k již zmíněné omezené operační paměti minipočítače uskutečnitelné.

Z tohoto důvodu se Thompson rozhodl, že vypracuje nový programovací jazyk. Vycházel při tom z již existujícího jazyka BCPL (Basic Combined Programming Language), který podstatně zjednodušil tím, že z něj odstranil některé nadbytečné vlastnosti. Dal mu název B – podle prvního písmena „otcovského“ jazyka. (Aby to nebylo příliš jednoduché, tento otcovský BCPL, vytvořený Martinem Richardsem v roce 1966, vznikl rovněž zjednodušením, a to jazyka CPL ze začátku šedesátých let.) Nakonec Thompson kvůli úspornosti změnil i syntax samotného jazyka, čímž došlo ke způsobu zápisu operátorů pomocí speciálních znaků, a nikoli klíčových slov, jak bylo dosud obvyklé. Soustavné zjednodušování mělo také svou negativní stránku. Vznikl tak jazyk značně limitovaný a vhodný pouze pro řešení určitých problémů, jehož zásadním nedostatkem navíc bylo, že se jednalo o jazyk interpretovaný, tedy i značně pomalý.

V jazyce B bylo pro nový operační systém napsáno několik základních nástrojů. Brzy se ovšem ukázalo, že možnosti „béčka“ jsou značně omezené. Nejenže podporoval pouze jeden datový typ – slovo (word), ale k jeho zvláštnostem patřil i fakt, že překladač jazyka B na PDP-7 překládal program nikoli přímo do strojového kódu, ale do bajtkódu, který musel být následně interpretován.

V roce 1971 se v Bell Labs začaly používat minipočítače PDP-11, které se brzy využívaly nejen v jiných vědeckých ústavech, ale i ve firmách, úřadech a průmyslových závodech. S příchodem tohoto vylepšeného typu minipočítače bylo třeba upravit jazyk B, tak aby byl lépe použitelný. Toho se zhostil Dennis Ritchie, který jej začal postupně upravovat. První fází byla implementace datových typů, čímž vznikl nepatrně rozšířený jazyk, který získal název NB (new B). Ve druhé fázi, při práci na kompilátoru, implementaci struktur a dalších úpravách (jimiž se Ritchie paradoxně vracel k některým dříve vyřazeným vymoženostem jazyka CPL), začal následujícího roku vznikat nový programovací jazyk, který Thompson nazval jazykem C. Zda se jedná o posloupnost abecedy nebo o odkaz na další písmeno otcovského jazyka BCPL, dodnes není jasné. Ne že by to bylo důležité. Daleko podstatnější byly vlastnosti jazyka C, k nimž patří především strukturovatelnost, možnost manipulace s daty na úrovni bitů či snadná rozšiřitelnost.

Díky své geniální koncepci se stal jazyk C pro programátory skvělým nástrojem. Ještě v roce 1972 přepsal tým programátorů jádro Unixu do „céčka“. Následujícího roku byl systém vedením Bell Labs konečně přijat, o čemž svědčí oficiální založení skupiny Unix System Group (USG), jejímž úkolem bylo poskytovat podporu Unixu pro interní potřebu Bell Labs.

Po krátké době byl do jazyka C přepsán skoro celý Unix a krátce nato pro dostupný hardware začaly vznikat překladače nového jazyka. C se stal prvním jazykem, který se výrazně prosadil pro programování přenositelných systémů. Protože si později mnoho z vytvořených překladačů k jazyku C přidalo další specifické vlastnosti, začala se z něj ve druhé polovině sedmdesátých let vytrácet jedna z jeho důležitých předností, a to přenositelnost. Nastala tak potřeba jazyk C standardizovat. Tento proces začal v roce 1978 uvedením knihy Programovací jazyk C (The C Programming Language), kterou napsali Dennis Ritchie a Brian Kernighan a jež se stala jakousi první neoficiální normou jazyka C.

Rozšíření a inspirace

Unix se setkal s netušeným úspěchem a začaly se rychle šířit a postupně čím dál více ovlivňovat informační a komunikační technologie. K tomu přispěly nejen výhodné vlastnosti tohoto systému, ale i jistá legislativní zvláštnost. Společnost AT&T (provozovatel Bellových laboratoří) totiž podepsala s vládou Spojených států dekret Consent Decree, který jí zajišťoval silné postavení v telekomunikačních službách, ale zároveň zakazoval podnikat v počítačové oblasti. Díky tomu Bell Labs poskytly Unix univerzitám a vědeckým a vládním organizacím s licencí, která umožňovala nejen systém využívat, ale i upravovat a modifikovat. Univerzity a vědecké ústavy tak získaly zcela zdarma mocný a poddajný software, který skvěle posloužil k výukovým účelům na katedrách počítačové vědy.

Do poloviny sedmdesátých let vzrostl počet instalací Unixu asi na 500, z čehož zhruba čtvrtina byla na univerzitách. Původně byl šířen pod názvem UNIX Time Sharing System First Edition (V1), poté následovala Second Edition (V2) atd. Určitý zlom představovala verze V6, kdy došlo k rozdělení vývojové větve do dvou hlavních proudů. Zatímco první větev sledovala linii původní verze Unixu od AT&T, druhou představovala verze Unix BSD vytvořená na univerzitě v Berkeley.

V letech 1977 až 1982 Bellovy laboratoře sloučily několik verzí Unixu od AT&T do jediného systému, který byl znám jako Unix III. Postupem času byl rozšířen o spoustu nových vlastností a vydán pod názvem Unix System V. Začátkem roku 1983, tedy přibližně deset let po veřejném představení tohoto operačního systému, bylo celosvětově instalováno již asi 100 tisíc Unixů, které běžely na strojích velice rozmanitých typů i výkonů, od mikropočítačů až po velké sálové přístroje. Takovým úspěchem se nemůže pochlubit žádný jiný operační systém. Na počátku osmdesátých let, kdy se AT&T vyvázala z Consent Decree a začala uplatňovat práva na Unix, založil programátor Richard Stallman neziskovou organizaci Free Software Foundation (FSF), jejímž cílem bylo zabezpečit programátorům svobodu modifikovat software. Díky tomu mohla pokračovat nekomerční kolaborativní evoluce Unixu, jejímž nejznámějším výsledkem se stal systém Linux. Ale to už je jiný příběh.

Ken Thompson a Dennis Ritchie po další více než dvě desetiletí nadále působili v Bell Labs. Kromě práce na rozvíjení původního Unixu se podíleli i na vývoji systému Plan 9 from Bell Labs. Byli dvojicí programátorů, kteří svou spoluprací vytvářeli pozoruhodnou synergii. Zatímco Ritchie vystudoval aplikovanou matematiku a jeho předností byl analytický a systémový vhled do problematiky programování, Thompson – jakožto elektrotechnický inženýr – naopak disponoval citem pro technickou rovinu programování, pro onu úzkou, nepostižitelnou hranici mezi člověkem a strojem.

Když Thompson a Ritchie v roce 1999 přebírali od prezidenta Billa Clintona Národní medaili za technologii, v odůvodnění, proč tuto cenu získali, se uvádělo: „…vynalezli operační systém Unix a programovací jazyk C, což vedlo k ohromnému pokroku v oblasti počítačového hardwaru, softwaru a sítí. Jejich vynálezy podnítily rozvoj celého průmyslového odvětví, vytvořily nové pracovní příležitosti a zvýraznily vedoucí postavení USA v informační éře.

Kenneth Lane Thompson (1943),

americký počítačový vědec. Vystudoval elektrické inženýrství a počítačovou vědu na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V 60. letech vyvinul v Bellových laboratořích ve spolupráci s Dennisem Ritchiem operační systém Multics; poté sám vyvinul systémový programovací jazyk B. Zkušenosti z tohoto neúspěšného pokusu využili při tvorbě operačního systému Unix.

Dennis MacAlistair Ritchie (1941–2011),

americký počítačový vědec. Vystudoval fyziku a aplikovanou matematiku na Harvardově univerzitě. V roce 1967 začal pracovat v počítačovém centru Bellových laboratoří (Bell Labs Computing Sciences Research Center), kde pak strávil takřka celý svůj profesní život. Do dějin informatiky vstoupil Ritchie jako autor programovacího jazyka C a spolutvůrce operačního systému Unix.

Jakožto druhý zdroj informací slouží průzkum webových stránek organizací veřejné správy, který sleduje dostupnost informací a on-line služeb na webových stránkách veřejné správy, a pomáhá tak zachytit vývoj sbližování veřejné správy s veřejností. Nejaktuálnější data z tohoto šetření jsou ze srpna 2011.

Třetí zdroj dat z oblasti ICT a veřejná správa ukazují, do jaké míry jsou služby nabízené veřejnou správou prostřednictvím ICT využívány ze strany občanů a firem. Tyto informace pocházejí z dalších dvou šetření ČSÚ, a to konkrétně ze šetření o využívání ICT v domácnostech a mezi jednotlivci a šetření o využívání ICT v podnikatelském sektoru.

Jednotlivé oblasti si postupně rozebereme v našem miniseriálu, s nímž se na stránkách magazínu CIO Business World budete po několik následujících měsíců setkávat.

Doba faxová úspěšně překonána

Cloud ovšem mění všechny zažité zákony. Na jednu stranu dělá z DR poměrně levnou službu, která je dostupná i pro SMB, na druhou stranu ale dává částečně falešný pocit jistoty, který láká společnosti ke špatným rozhodnutím.

Některé malé a střední podniky získají levně nebo dokonce zdarma služby, jako je Dropbox, Box nebo SkyDrive a často pak mohou prohlásit (a nikoliv nesprávně), že se jedná o přijatelný DR plán. Ve skutečnosti si většina firem neuvědomuje, že součástí jejich DR plánu jsou také nové vznikající návyky samotných pracovníků. Ti totiž s vývojem technologií přenáší stále častěji kritická data společnosti do různých mobilních zařízení nebo do cloudu tak, aby se k nim mohli dostat odkudkoliv a kdykoliv. Samozřejmě to může znamenat i jisté komplikace, ale v případě neočekávané události se tato data od zaměstnanců mohou více než hodit.

Mělo by tedy být zřejmé, že i když jste velmi obezřetní s využíváním cloudových služeb, jste v nich již zapletení více, než si myslíte.

Nebezpečí Laissez-Faire DR

Dříve než se začnete radovat, že je vaše organizace připravena na jakoukoliv mimořádnou událost, měli byste si uvědomit, že tento druh zabezpečení pomůže pouze při méně závažných problémech, jako je třeba krátký výpadek proudu. Pokud však přijde nějaká opravdová katastrofa, můžete mít velký problém.

Kromě jiného také nesmíme zapomenout na nevýhody, které obnáší tento zaměstnanci řízený druh zálohy. Citlivá data uložená v Dropboxu mohou zachránit každého CIO ve chvíli, kdy přijde katastrofa, ale může se také stát, že cloudový účet napadne hacker nebo že klíčový manažer prodeje ukončí pracovní poměr ve chvíli, kdy bude mít nahraná všechna data potřebná pro jejich přenesení do jiné společnosti.

Další chybou by mohl být předpoklad, že pro vás bude poskytovatel cloudových služeb spolehlivě zpracovávat data pro zálohu a obnovení. „Když měl Amazon výpadek, všichni zákazníci byli okamžitě na nohou,“ říká Jon Beck, senior viceprezident v OpSource (poskytovatel firemního cloudu a řízených hostingových služeb). „Neexistuje poskytovatel, který jednoho dne nebude mít výpadek. Na výpadku Amazonu bylo zajímavé, kolik zákazníků s velkými jmény nemělo připravený DR plán místo toho, aby jednoduše přesunuli svá data na jiná dostupná místa nebo k dalším poskytovatelům.“

Neobviňujte tedy svého cloud providera, obviňujte hlavně sebe.

Cloud spojuje DR s replikací dat

Problém s DR plány, které obsahují přenos dat do jiných zón nebo k poskytovateli cloudu, je ten, že veřejný internet není postaven pro přenos tak velkých objemů informací v co nejkratší době. Většina malých a středních podniků nemá dostatečně výkonné připojení pro efektivní obnovu a nedisponuje ani prostředky pro jeho získání. OpSource i Leisureworld překonali překážku s připojením pomocí optimalizace WAN. Společnost OpSource využila na cloudu založenou službu od Aryaka, Leisureworld zase produkt řady Steelhead od společnosti Riverbed. Zajímavé je, že ani jedna z firem nepřemýšlela nad využitím WAN pro DR, když službu zaváděla.

„Někteří zákazníci začali užívat Aryaka k replikaci dat z našich datových center na Východním pobřeží do středisek na Západním pobřeží,“ říká Beck. „Jednou z vynikajících věcí na cloudu je, že díky jeho přizpůsobivosti nemusíte vést dvě oddělené konverzace s poskytovateli o DR a o replikaci dat. Tyto diskuze se sloučily.“

Co dělá cloud pro DR a co naopak ne

Cloud dělá z DR službu, která je dostupná i těm nejmenším organizacím. Malé a střední podniky jistě nemají prostředky na to, aby si vytvořily plnohodnotný plán pro obnovu dat, jistě se ale mohou přihlásit ke službě zálohování a obnovy na bázi cloudu. Pro větší podniky, které se chtějí více angažovat v DR, jsou připraveny služby spojené s optimalizací sítě WAN a dále celá paleta cloudových služeb.

Krátký seznam výhod, které přináší přenesení klasického DR do cloudu, by zahrnoval nižší celkové náklady, možnost získání DR coby služby nebo doplněk k replikaci dat. A také skutečnost, že DR se stává zároveň mobilní.

Uvažujte nad tímto scénářem: Prodal se stavební pozemek v blízkosti vašeho pracoviště a na místo začínají přijíždět dělníci, aby postavili nový blok kanceláří nebo další část industriální zóny. Toto nemá co dělat s vašimi plány o mimořádných situacích, správně? Špatně.

„Jestliže je ve vaší blízkosti staveniště, obzvláště pokud je přímo v budově vaší firmy, doporučujeme našim klientům, aby si zařídili dodatek k pojistné smlouvě pro případ, že by byli vystěhováni kvůli probíhajícím pracím,“ upozorňuje Ginnie Stouffer, certifikovaný odborník pracující pro IDC Partners, společnost zabývající se zajištěním kontinuity podnikání.

Dělníci mohou nechtěně založit požár, přeříznout elektrické vedení nebo třeba prorazit potrubí na zemní plyn. Každá z těchto komplikací může narušit práci všech blízkých organizací, někdy může způsobit i evakuaci přilehlých budov. Stouffer poznamenal, že většina podniků není pojištěna pro případ, že by bylo nutné využít DR a také že mnoho představitelů firem zapomíná číst poznámky psané drobným písmem.

Co se stane, když budete potřebovat instalovat nové servery pro náhradní systém? Budete schopni získat veškeré potřebné vybavení během jednoho až dvou dnů? Jestliže ne, může si vaše firma dovolit výpadek na tak dlouhou dobu? Mnoho společností zkrachuje, jestliže je offline na 3 až 4 dny. Někteří prodejci zařízení nabízejí rychlou dodávku veškerého zboží, ke které se ale musíte přihlásit předem. Už je vaše organizace přihlášena v podobném programu? Jestliže ne, máte dost schopné obchodní partnery, kteří dokáží vše zařídit?

Pokud máte všechna data zálohovaná v cloudu, ale nemáte servery, na kterých byste mohli vše obnovit, uvědomujete si, jakou katastrofu by mohl případný výpadek znamenat?

Jinými slovy: dobrá zpráva je, že cloud udělal z DR službu dostupnou i pro menší podniky. Špatnou zprávou ale je, že pokrývá pouze část celého DR plánu.

Zřejmě největší zájem budil u návštěvníků program prvního dne, který zahrnoval tzv. Live Trading Show. V něm vystoupili čtyři známí tradeři a živě přímo před diváky obchodovali své reálné účty. Díky svým zkušenostem a přípravě dosáhli všichni zisku. Poté si mohli trading na vlastní kůži vyzkoušet i návštěvníci.

Pro čtenáře CIO BusinessWorldu mohla být velmi zajímavá přednáška světoznámého obchodníka Andrea Ungera, který proslul svými schopnostmi v programování a nastavování automatických obchodních systémů. Díky svým dovednostem tak například dosáhl v jedné investiční soutěži ročního zhodnocení až 672 %. Na MoneyExpo 2012 pak přednášel o nastavení obchodních systémů a vyprávěl také o svých zážitcích ze Světového šampionátu v obchodování.

Na přednáškách se pak probírala nejrůznější témata od globálních a historických otázek až po rady k investování do konkrétních akcií. Přednášky byly například o českém kapitálovém trhu (Česká burza umírá, ale stále lze vydělávat), budoucnosti eurozóny (Papírové bohatství a droga jménem inflace, Rozpad eurozóny? I na něm můžete vydělat) nebo o penzijní reformě (Důchod nebo penzi? Rentu!).

Řízení beze změn

Naopak oblastí, kterou vývoj v posledních třech letech prakticky neovlivnil, je vlastní způsob řízení výroby. „Možnost využít tahové řízení výroby a nákupu je dána především charakterem výroby. Tlakové řízení tady bylo dávno před štíhlou výrobou a bude převládat i nadále v zakázkové výrobě. Tahové řízení lze s úspěchem využít při opakovaných nákupech a výrobě stejných artiklů. Tahové řízení začaly implementovat po japonských firmách zejména organizace vlastněné americkými společnostmi a pak některé západoevropské firmy. Nikoliv však v důsledku krize, ale již o pár let dříve. Jak tlakové, tak tahové řízení však lze vždy dále vylepšovat. A opět hraje klíčovou roli informační systém, který může být brzdou nebo naopak podporou a inspirací,“ vysvětlil nám Vladimír Bartoš.

I další respondenti se s ním shodují v tom, že vlastní řízení výroby je dáno nejčastěji odvětvím, nicméně jak uvádí Jan Dubec, ke změně mohlo dojít v případě, že podnik v důsledku měnící se situace na trhu musel přejít ze sériové na zakázkovou výrobu či naopak, respektive se změnou výrobního programu či orientace na jinou skupinu zákazníků, jak zmiňuje Milan Cvrkal. Podle Milana Černého může dojít ke změně i proto, „že některé podniky mění svůj výrobní layout a například zužují sortiment a specializují se na konkrétní produkty. Tím dochází k lepším předpokladům pro zavádění principů štíhlé výroby, a tedy i k většímu uplatnění Kanbanu a podobných metod.“

Podle Michala Kouby patří mezi nové trendy například častější využívání mobilních zařízení pro sběr a správu dat při řízení kvality nebo sledování původu výrobků a lepší přehled o procesu výroby a stavu rozpracovanosti. Tomuto tématu se věnuje mimo jiné i náš článek o využívání iPadu v zakázkové výrobě. Podle Tomáše Prchala se firmy k určitým metodám řízení výroby vydávají spíše nepřímo: „[…]formou zlepšení řízení existující výroby, lepší utilizace, strojového vybavení, technologie či zkrácení lhůt (dodavatel, výroba, odběratel…). To, že mnohé takto použité prvky jsou součástí jiných metod řízení, ještě neznamená, že komplexně tuto metodu zavádějí a přecházejí na ni.“

Uživatelský komfort

„ERP systémy udělaly díky novým technologiím obrovský skok dopředu i v uživatelském prostředí a částečně se tlačí i do oblasti manažerské podpory. Zejména pro střední a malé firmy je klíčové, aby jejich ERP systém poskytoval analýzy, metriky a rozhodovací tabule, protože implementace dalšího systému jen pro podporu rozhodování je nákladná,“ vysvětluje Vladimír Bartoš. Podle Moniky Vitáskové dochází v posledních měsících k integraci uživatelských prostředí systémů pro řízení výroby s prostředím nástrojů business intelligence. „Řešení pak z pohledu uživatelů obsahuje klíčové ukazatele výkonnosti a operativní rozbory v přehledném uspořádání s vyspělou grafikou v rámci webových reportů, které přinášejí komplexní pohled na dosažené výsledky s možností přechodu z konsolidovaného vrcholu až na detail jednotlivých transakcí, aniž uživatel musí mezi jednotlivými systémy přecházet a měnit pracovní nástroj či prostředí,“ vysvětluje Vitásková. Cestou, jak zlepšit uživatelský komfort, může být podle Jana Škarbana například navržení uživatelského rozhraní, tak aby vycházelo „z uživatelům důvěrně známého prostředí MS Office“.

A ještě cloud či BI

Jsou témata a otázky, jimž se v současné době vyhnout nelze: business intelligence a cloud. Nicméně řada ICT dodavatelů a partnerů obsluhujících zákazníky ve výrobě má ke „žhavým“ tématům velmi pragmatický přístup. „Business intelligence je podle mého názoru jen další z módních názvů pro podporu rozhodování. Firmy by měly stavět ve svém informačním systému logiku řízení na osvědčené metodě řízení od vize přes strategické a taktické řízení až ke konkrétním podnikovým procesům. Informační systém by měl umožnit přetavit toto řízení do metrik, které budou jednoduše reportovat o plnění cílů na jednotlivých řídicích úrovních. Když metriky napojíme na odměňování konkrétních lidí, získáme firmu, která je skutečně směrována vizí svého generálního ředitele,“ konstatuje Vladimír Bartoš. Podle Jana Škarbana BI již není výsadou velkých firem a systémů: „Je integrována i do našeho informačního systému pro střední firmy.“

Význam BI pak vyzdvihuje například Monika Vitásková: „Business intelligence řešení je pro výrobní firmy vhodné jako nástroj pro manažerské zpracování a úlohy vztahující se k plánování, operativnímu reportingu, analýze odchylek a strategickému řízení. Koncept BI umožňuje nejenom sledovat vývoj výsledků společnosti v historických souvislostech, ale umožňuje vkládat data přímo do databáze například při tvorbě strategického plánu, provádět simulace a modelování v návaznosti na plánované objednávky a výrobní zakázky. Tím vytváří systém, jenž je schopen rychle připravit podklady pro rozhodování o jednotlivých aktivitách společnosti či jejím zaměření do budoucna včetně identifikace možných rizik, např. vývoje cash flow, zajištění výroby z pohledu kapacitního plánování a potřeby nákupu materiálu a surovin kombinovaném s přehledem o vývoji dostupného množství zásob na skladech, apod.“ Podobně i Jan Dubec vidí BI jako vhodný nástroj, „předpověď poptávky po vyráběném zboží nebo pro potřeby řízení kvality“.

Naopak možnosti využívání služeb výpočetního mraku, tedy cloud computingu, jsou v tomto segmentu spíše omezené. „Napojení na výpočetní mraky je problematické, protože řízení výroby probíhá v reálném čase a dodatečné náklady v důsledku nenadálé ztráty spojení s řídicím systémem mohou snadno převýšit úspory,“ vysvětluje Jan Dubec. Podobné důvody uvádí i Pavel Bláhovec: „Přenesení celého ERP do cloudu není v tuto chvíli ve většině výrobních podniků možné, protože na to nejsou vhodně připraveny. Drtivá většina výrobních organizací totiž napojuje na ERP různá svá zařízení (výrobní stroje, systémy pro sběr čárových kódů, skladovací systémy…), u kterých je třeba zajistit vysokou dostupnost. Přenesením ERP do cloudu je zajištění této dostupnosti tak nákladné, že vynuluje ekonomické přínosy provozu v cloudu.“

O něco širší kritický pohled nabízí Vladimír Bartoš: „Cloud computing nebo podnikový informační systém formou služby je obtížně prosaditelná záležitost. Technologicky již vše máme k dispozici, dokonce i reference existují, ale přidaná hodnota je obtížně prokazatelná. Hlavní přidanou hodnotou ERP systému je totiž jeho schopnost změnit a zefektivnit podnikové procesy. Jde tedy zejména o ‘převýchovu’ pracovníků ve firmě, o změnu zaběhaných stereotypů a tam nepomůže žádný ‘mrak’. Náklady na HW a správu systému jsou vysoké jen u informačních systémů – ‘brontosaurů’ a u mladých nezralých informačních systémů. U ostatních jsou tyto náklady nízké, systém běží ‘sám’. A pak se mrak a poskytování těchto ERP jako služby jen těžko prosazuje.“

Nicméně příležitosti pro cloudové služby ve výrobních podnicích existují – podle Michala Kouby lze cloud doporučit „pro obecně standardizované oblasti fungování podniku, jako je sféra mezd, školení, vyřizování reklamací apod.“ Monika Vitásková pak nabízí jako možnost využít cloud například právě pro business intelligenci. Možností cloudu lze podle Davida Palase využít také ve fázi vývoje: „Konstruktéři mohou pro výpočetně náročné simulace a vizualizace digitálního prototypu kdykoliv využívat téměř neomezenou výpočetní kapacitu cloudu, přičemž cena takové služby je již zahrnuta v ceně licence CAD systému nebo je poskytována formou předplatného.

Paradoxně ve sporu originál kontra alternativa za uklidněním vášní stáli distributoři, kteří se chovají čistě tržně a logicky se snaží dodat koncovým uživatelům to, na čem mají nejvyšší marži. Samozřejmě většina si již vyzkoušela, že alternativní náplně často nedosahují takových výsledků jako originály, nicméně situace ohledně poškození strojů není ani zdaleka tak tragická, jak se snažily zdůrazňovat samotné značky.

Rozporuplné výsledky naznačuje i studie společnosti Gartner uskutečněná před dvěma lety, Hlavním motivem pro používání alternativních náplní je pro většinu dotázaných okamžité snížení nákladů, kdy zároveň ušetřené prostředky nepřímo slouží k zachování pracovních míst. Uváděná úspora v nákupních cenách totiž činí 20 - 70 % originálních, nicméně jen pouze malá část reálně sleduje spolehlivost cartridge, výtěžnost nebo kvalitu výsledného tisku.

Extrémní je tedy i rozptyl hodnotící přechod k repasovaným tonerům. Řada společností hodnotí tento krok pozitivně, řada jiných si však stěžuje na špatnou kvalitu tisku, výtěžnost kazet, nekonzistenci nebo selhání tonerů. Vycházíme-li z vlastních zkušeností, řada IT manažerů nám potvrdila, že kvalitu dodávek v případě neoriginálních náplní sledovala intenzivně pouze po velmi krátké období. Zároveň přiznávají, že pokud by došlo k selhání originálních a alternativních tonerů ve stejném procentu, budou preferovat originální náplně – ne zas tak tolik kvůli ochraně samotných investic do zařízení, ale pro to, aby měli "krytá záda". Naopak tolerance na straně ekonomických pracovníků (typicky CFO) je vůči selhání alternativních tonerů daleko vyšší a je zde i ochota riskovat případné poškození vybavení společnosti do výše části ekonomických úspor plynoucích ze změny spotřebního materiálu. Ze studie také vyplývá, že si pouze velmi málo společností uvědomuje, že náklady na tonery/cartridge představují pouze 10 – 30% celkových nákladů na tisk.

Zajímavý pohled na problematiku užívání neoriginálních tiskových kazet nabídl nedávno na pražské konferenci společnosti HP o technologiích Leobert Faessler (HP LaserJet Supplies Product Marketing Manager EMEA). Originální tisková kazeta představuje podle HP až 70 % zobrazovacího systému celé tiskárny a je samozřejmě navržena tak, aby efektivně spolupracovala s tiskárnou a dosahovala optimálních výsledků. Důležitou roli při kvalitě tisku hraje přesně navržené množství jednotlivých složek v náplni, a to s konstantními  výrobními podmínkami a s předvýrobní a povýrobní kontrolou.

Podle Faesslera nejsou hlavním problémem alternativní náplně jako takové, i když samozřejmě ani on nevnímá jejich používání jako ideální, ale stále rostoucí míra padělků. Levné padělky totiž nesplňují aní základní parametry, neposkytnou spolehlivé výsledky či konstantní výkon během své doby životnosti. Uživatelé se tak setkávají s výrazně nízkou kvalitou tisku, opakovanými pokusy o tisk kvůli chybným výtiskům, rychlému opotřebení zařízení nebo dokonce jeho nenávratným poškozením. Stále rostoucí míře padělání tiskových kazet  čelí HP i poskytnutí softwaru pro ověření pravosti tiskové kazety a veškerá balení tonerových kazet HP pro laserový tisk jsou vybavena bezpečnostní známkou s nápisem „Original Toner“ (při inkoustech „Original Ink“). Modrá nálepka je vždy umístěna na části balení, které se při otevírání musí odtrhnout. Známka má speciální holografickou úpravu. Její kontrastní polovina a nápisy „Original Toner“ mění barvu při náklonu ze strany na stranu z tmavě modré na světle modrou.

Jedním z důvodů, proč používat originální náplně, je podle Faesslera i vysoký důraz, který značky kladou na životní prostředí. V případě HP jde například o program HP Planet Partners, který funguje již od roku 1991 a který představuje způsob recyklace tiskových kazet nebo tonerů. V rámci této služby mají zákazníci HP možnost odeslat použité tonery a kazety s tím, že poštovné za ně hradí společnost HP. Tento program je zaměřen jak na komerční společnosti, tak i neziskové organizace a fyzické osoby. Cílem programu Planet Partners je snížit ekologickou stopu. Jedním z mnoha důkazů o smyslu této snahy může být 200 000 tun vypotřebovaných kazet, což představuje ekvivalent 389 milionů tonerů LaserJet a inkoustových kazet, které byly v letech 1999 – 2010 recyklovány a použity pro výrobu nových. Rovněž i krabice s tonerovými kazetami HP LaserJet jsou z 80 % vyrobeny z recyklovaných materiálů a všechna balení kazet jsou také dále recyklovatelná.

Vývoj posledních tří let, zejména prudký nástup finanční krize, která v první vlně zasáhla zejména výrobní sféru, znamenal na jednu stranu škrty a úspory ve výdajích, které se pochopitelně promítly i v oblasti informačních systémů, zejména v podobě odložených investic: „Klíčovým úkolem bylo zachování pracovních míst pro důležité zaměstnance. Funkcionality informačních systémů považují podniky za samozřejmost. Dokud vše funguje, tak se do IT pokud možno neinvestovalo,“ konstatuje Michal Kouba (Logica). Poslední tři roky se ale významně promítly i do vlastního nákupního chování, jak vysvětluje Vladimír Bartoš ze společnosti Minerva: „Podniky jsou po krizi výrazně opatrnější. Více prověřují stabilitu dodavatelské i autorské firmy a rovněž se detailněji zabývají poskytovanou funkcionalitou. Očekávají za nižší peníze vyšší uživatelský komfort a zároveň hlubokou i širokou funkcionalitu. Hloubkou označuji detail podpory každého jednotlivého procesu a nabízené varianty řešení, šíří pak četnost podporovaných procesů, tedy např. od plánování a řízení výroby přes ekonomiku a kontroling až po CRM a řízení údržby.“

Na stranu druhou ale dochází k výraznému tlaku na zvyšování efektivity a změny v řízení výrobních procesů: „Výrobní a průmyslové podniky nyní musejí vyrábět rychleji, s nižšími náklady, a přitom dodržovat vysoké požadavky na kvalitu. To znamená, že musejí změnit své podnikové procesy a postupy, tak aby dosahovaly vyšší efektivity a produktivity,“ vysvětluje Monika Vitásková ze společnosti Infor. Podle Jana Škarbana z Asseco Solutions se mění též nároky na množství a podrobnost informací v systémech: „Uživatelé požadují možnost sledovat podrobně veškeré položky, chtějí dostat detailní informace o svých zákaznících, postupu výroby, materiálu… A čím dál častěji se nechtějí přizpůsobovat tomu, co systém standardně nabízí, ale naopak vyžadují úpravy a funkce doplněné na míru, podle svých potřeb. Jejich množství je tím větší, čím méně je konkrétní oblast svázána legislativou.“ Jan Dubec z J.K.R. zmiňuje též rostoucí nároky na komfort obsluhy systému, které mohou jít tak daleko, že „je třeba jej zajistit stále složitějšími úpravami na míru“. Podle Dubce se také objevují častější požadavky na integraci CAD systémů i jiných podpůrných programů a nároky se zvyšují též v oblasti operativního plánování výroby.

Vyšší nároky jsou i v oblasti agilního řízení výroby, jak uvádí Pavel Bláhovec z IFS Czech, jde o „schopnost kvalitně vytvořit plán výroby s cílem dosažení co nejkratšího termínu a jeho dodržení, schopnost agilně reagovat na výpadky zdrojů, jako je nedodaný materiál či absence pracovníků, nebo na požadavky zákazníků s přednostními zakázkami.“ Podle Milana Cvrkala z Microsoftu se objevují dokonce i požadavky dříve typické spíše pro systémy zaměřené na oblast služeb, jako jsou podpora udržení současných zákazníků a získávání nových zakázek. Tomáš Prchal (Karat) k tomu dodává: „Zákazník velmi často přesně ví, co potřebuje, jak by výsledek měl vypadat, a to pak přenáší na dodavatele. Produkt jako takový se stále více ztrácí do oblasti, to je standard, to by měl umět každý IS, a přichází na pódium znalost a zkušenost dodavatelského týmu. Ne že by tomu tak v minulosti nebylo, ale za posledních pár let je tento trend již jednoznačný a má stále jasnější obrysy.“

Specifický pohled nabízí David Palas z Autodesku: Z pohledu dodavatele systémů pro digitální prototypování pozoruji výrazné posílení potřeby koordinované a efektivní spolupráce konstruktérů při vývoji výrobku s mnoha dalšími účastníky inovačního procesu. Potřeba zahrnout mnoho různých týmů a často též subdodavatelů do komunikace a procesů provázejících vývoj, výrobu, marketing, prodej a servis výrobku vyvolává stále silnější potřebu implementace systémů pro podporu řízení životního cyklu výrobku (Product Lifecycle Management, PLM). Tyto systémy musejí být flexibilní a implementovatelné v řádu týdnů, ne měsíců.

Hledání dalších úspor a přínosů

První vlna úsporných opatření, která výrobní podniky zaváděly v průběhu roku 2009, byla zaměřena na prosté škrtání nákladů, kriticky to komentuje Vladimír Bartoš: „Podle naší zkušenosti mnoho podniků zeštíhlilo a zvýšilo efektivitu hlavně díky vyššímu nasazení svých pracovníků. Přestože se navenek tváří velmi moderně, stále se mnoho z nich potýká se základními nedostatky v plánování a řízení výroby a nákupu. Pořídili informační systémy, které nedokážou v praxi zabezpečit ani základní MRP plánování. A protože na tento proces navazuje u výrobních podniků úplně vše, mají velké rezervy ve svém dalším rozvoji. Další příležitosti rozvoje jsou v lepší podpoře evidenčních i analytických procesů. V evidencích to znamená využít možnosti informačního systému ve vazbě na speciální HW, čárové kódy RFID, v analýzách využít pro podporu rozhodování základní ERP systém – pokud ovšem má potřebné schopnosti.“

Další možnosti navrhuje Tomáš Prchal: „Aktuálním trendem je soustředění se na jednotlivé firemní procesy, jejich efektivitu a podporu informačními systémy. To má dopad i na data, která manažeři vyhodnocují. Od sledování účetních výkazů se posouvají k vyhodnocování výkonnosti obchodníků, rychlosti odbavení či spokojenosti zákazníků.“ Význam podnikových procesů a workflow zdůrazňuje i Milan Cvrkal a dodává, že významné úspory mohou stále pocházet například z konsolidace původních systémů. Viditelný přínos může mít podle Michala Kouby též rozšíření aplikace business intelligence mimo tradiční oblasti, jako jsou účetnictví, finance či prodej. „Přichází řada na analytické nástroje v oblasti marketingu, prognózování, plánování a rozpočtů, kde může díky vyšší úrovni využití již existujících informací dojít k významným přínosům pro ekonomiku firem. Pokud je pokryta i tato úroveň, zavádějí firmy detailní analytické nástroje pro sledování výsledků a efektivity v dopravě a logistice,“ vysvětluje Kouba.

Podle Pavla Bláhovce je pak v mnoha podnicích stále problémem oddělení vývoje a výroby a s tím související obtížné řízení vývojových projektů z pohledu času i nákladů. „Řešením je využití moderního ERP, které v sobě nativně obsahuje úzkou vazbu na CAD/CAM systémy, tedy skutečné adaptéry např. na SolidWorks, AutoCAD, nikoliv pouze propojení přes textové či XML soubory a schopnost projektově řízené výroby,“ vysvětluje Bláhovec. David Palas k tomu dodává „Až 70?% veškerých nákladů je určeno ve fázi konstrukce a ve výrobě je již nelze příliš ovlivnit. Obrovský potenciál proto vidím přímo u zdroje podnikání výrobců, tedy v procesu vývoje výrobku, a to ve dvou oblastech: za prvé v důsledné implementaci konceptu digitálního prototypování, tedy plného ověření všech podstatných vlastností výrobku v jeho digitální podobě ještě před zahájením výroby, a za druhé ve vytvoření efektivního přístupu všech účastníků k informacím důležitým pro správné rozhodování, a to na základě aktuálních (živých) dat o výrobku a zakázce/projektu.“

Pokračování článku je k dispozici zde:

http://businessworld.cz/podnikove-is/kam-kraci-vyroba-v-cr-2-dil-8882

1. Zaměřte se na svůj profil

Nejčastějším omylem uživatelů LinkedIn je, že nemají dostatečně propracovaný profil. Abyste zajistili, že oslovíte maximální počet potenciálních partnerů nebo zaměstnavatelů, musíte jim dát zcela explicitně najevo, kdo jste a co dokážete. Odborníci doporučují co nejvýstižněji shrnout informace o vašem profesním zaměření, tak aby bylo zjevné, komu můžete pomoci a jakým způsobem.

Další častou chybou je neúplné vyplnění profilu – podle Eve Mayer Orsburnové tak vysíláte jasný signál, že máte ve zvyku nechávat věci na půli cesty k dokončení. Dejte si tedy práci a vyplňte všechna požadovaná pole a nezapomeňte na fotografii – ano, skutečně není dobrý nápad použít excitovanou fotografii z návštěvy vaší oblíbené diskotéky.

2. Sledujte pravidelně LinkedIn Today

V roce 2011 síť LinkedIn představila nový produkt nazvaný LinkedIn Today – jde o službu, která agreguje nejzajímavější informace pocházející z odvětví činnosti, v níž působíte, a novinky týkající se lidí, s nimiž jste ve spojení. Udržíte si tak přehled o aktuálních trendech a neunikne vám klíčová informace o tom, že váš bývalý kolega nastoupil na novou pozici, kde by s vámi mohl chtít začít znovu spolupracovat.

3. Ukažte se jako expert

Jednou z nejhodnotnějších a zároveň nejvíce nedoceněných funkcí na LinkedIn jsou „Answers“. Jedná se o fórum, kde mohou uživatelé pokládat otázky, získat na ně odpovědi a zároveň si vybudovat potřebné kontakty. „Pokud chcete uspět a získat nové klienty nebo profesní kontakty, zapojte se do diskuzí – nebojte se ptát, ale zejména odpovídat na již položené dotazy,“ radí Orsburnová.

4. Aktualizujte profil, i když nehledáte práci

Nenechte svůj profil ležet ladem jen proto, že aktuálně nehledáte práci. Pokud se o vás bude zajímat headhunter, může mu na vašem neaktuálním profilu uniknout celá řada zajímavých informací – a vy tak kvůli zdánlivé drobnosti přijdete o příležitost zvažovat zajímavou nabídku.

5. Vytvářejte si další konexe

Rovnice úspěchu je jednoduchá: čím více lidí bude ve vaší síti, tím větší šanci máte, že získáte nabídku na spolupráci. Snažte se tedy průběžně pracovat na tom, aby byly vaše sociální kořeny co nejvíce rozvětvené. Eve Mayer Orsburnová doporučuje, abyste si na LinkedIn našli každý den deset minut, během nichž se seznámíte s novinkami na LinkedInToday a pokusíte se navázat další konexe.

Bakalářské kurzy orientované na BI se v rámci 129 zkoumaných univerzit v USA a EU vyučují pouze na třech z nich – Augusta State University, St. Joseph's University a Stuttgart Media University. Studium BI na magisterské úrovni je o něco rozšířenější, když jej nabízí 12 ze zkoumaného počtu univerzit, což je však stále méně než jedna desetina. Výčet zahrnuje například Augusta State University, University of Denver, Stuttgart Media University, Sofia University, North Carolina State University, Singapore Management University, Xavier University, University of Muenster, a jak zmíníme ve druhé části článku, naleznete jej i na některých tuzemských vysokých školách.

Proč vlastně BI

Studie se zaměřila rovněž na motivy, proč se studenti v rámci svých oborů na BI soustřeďují (osloveno bylo celkem 339 posluchačů ze 62 univerzit). Zde vyplynulo, že přibližně 45?% studentů, kteří navštěvují kurzy BI, tak činí pouze proto, že jim to předepisuje jejich studijní plán. Pouze 24?% studentů odpovědělo tak, že na kurzy BI docházejí proto, že by se této oblasti rádi věnovali v rámci svého dalšího profesního směřování.

Z dalších odpovědí lze vyvozovat, že univerzity sice obvykle zvládají studentům poskytovat odborné poznatky na slušné teoretické úrovni, s praktickou demonstrací reálných funkcí u komerčního softwaru v rámci cvičení však mají poněkud problémy. Studenti totiž při otázce na možné způsoby zkvalitnění výuky nejčastěji požadovali důraznější zaměření na praktickou práci se softwarem a cvičná řešení problémů na reálných datových setech.

Nejžádanější experti

Situace ve školství se tak zdá být poněkud v rozporu s výsledkem studie McKinsey Global Institute, která odhaduje, že jen v USA aktuálně existuje takový převis poptávky po pracovnících s hlubokými analytickými dovednostmi nad nabídkou, že by dokázal snadno absorbovat více než 190 000 odborníků. Tentýž výzkum odhaduje, že by americká ekonomika akutně potřebovala asi 1,54 milionu manažerů a analytiků se schopností analýzy rozsáhlých souborů dat a vytvářet na základě zjištěných skutečností vhodná opatření. Situace v Evropě je v tomto ohledu podle několika dalších průzkumů velmi podobná.

„Všechny velké společnosti dnes zoufale hledají talenty pro oblast BI,“ myslí si Boris Evelson, analytik společnosti Forrester Research. „Jejich nalezení však rozhodně není snadné. Slýchám proto celou řadu příběhů o tom, jak si mezi sebou firmy tyto odborníky přetahují, přičemž výjimkou nejsou situace, kdy jim v rámci konkurenčního boje nabízejí hned o 50?% vyšší mzdu.“

„Pro všechny studenty, kteří mají zájem o kariéru v oblasti BI, jsou nejdůležitější základní znalosti v oblasti statistiky a intuitivní chápání významnosti jednotlivých jevů. Pokud objeví nějaký trend, musí být schopni odhadnout, zda se jedná o hlubší souvislost nebo jen náhodný jev. Důležité jsou také základní programovací dovednosti a znalost SQL. Přestože se od SQL postupně upouští, bude tu s námi ještě dlouho,“ domnívá se analytik Curt Monash ze společnosti Monash Research.

Situace v ČR

Pohled na lokální situaci v České republice může být zajímavý hned ze dvou důvodů – studenti se na jeho základě mohou rozhodnout, která škola jim může nabídnout potřebné vzdělání pro následnou kariéru v oblasti BI. Z hlediska firem má smysl tuto oblast sledovat za účelem případného náboru nových talentů. Za účelem získání potřebných informací jsme oslovili sedm významných veřejných vysokých škol – do data uzávěrky jsme obdrželi odpověď od tří z nich. Na naše otázky neodpověděly Technická univerzita v Liberci, ČVUT Praha, VŠB Ostrava a Masarykova univerzita Brno.

Karlova univerzita

Na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze se žádný předmět zaměřený přímo na BI v současnosti nevyučuje. Částečně se však danou problematikou zabývá osm předmětů, mezi něž patří například datové sklady a analytické metody pro podporu, netradiční databázové modely, architektury a jazyky nebo databázové systémy v praxi.

Univerzita Hradec Králové

Na téma BI bylo na Fakultě informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové zpracováno několik bakalářských a diplomových prací, dílčí úlohy BI řeší studenti v rámci projektů v souvisejících předmětech. Samostatný předmět business intelligence je vyučován jako volitelný od roku 2006. Podle autorů sylabu zahrnuje metodologie a přístupy, které mají význam pro podporu strategického rozhodování. Multioborový a souhrnný pohled na problematiku klade důraz na otázky praktického využití informací pro vyhledávání znalostí z dat a na jejich následné uplatnění pro rozvoj procesů a očekávaných výsledků činnosti ve firmě, podniku nebo instituci. Výuka je doplněna laboratorním cvičením, které je založeno na práci s IBM SPSS Modeler a IBM SPSS Statistics a jež má napomoci pochopení, jaké otázky je třeba řešit při návrhu procesu počítačové podpory rozhodování a jak lze interpretovat a aplikovat získané výsledky.

Vysoká škola ekonomická v Praze

S problematikou BI se na VŠE lze setkat na Fakultě informatiky a statistiky v předmětech bakalářského i magisterského studia a rovněž v řešeních bakalářských i diplomových prací (kterých bylo za posledních deset let obhájeno více než 100). V bakalářském studiu se na studijním oboru informatika vyučují základy business intelligence jak z aplikačního hlediska, tak z pohledu principů návrhu BI řešení a analytických přístupů. V analytické rovině studenti řeší různé ekonomické úlohy s využitím metod multidimenzionálního modelování (v předmětech podnikové informační systémy a základy informačního managementu).

V magisterském studiu je BI jednou z profilových oblastí vzdělávání budoucích absolventů v oborech informační systémy a technologie (prezenční studium) a podniková informatika (distanční studium). „Vlajkovou lodí“ obou oborů je předmět business intelligence, který je vyučován v úzké spolupráci s několika odborníky z praxe. Tímto předmětem projde zhruba 180–200 studentů ročně a pro značnou část z nich je východiskem pro volbu tématu diplomové práce a následně i pro výběr budoucího profesního uplatnění. Dále se na problematiku business intelligence zaměřují i předměty dobývání znalostí z databází a data mining – praktické aplikace.

Na konci loňského roku katedra IT obhájila založení nové studijní vedlejší specializace řízení podnikové výkonnosti vyučované ve spolupráci Fakulty informatiky a statistiky s Fakultou financí a účetnictví, která bude od září 2012 otevřena studentům magisterských oborů VŠE. Jedním z klíčových předmětů bude kromě již zmiňované business intelligence také předmět řízení podnikové výkonnosti v nástrojích CPM a její reporting.

Z technologického hlediska si studenti v předmětech VŠE mohou prakticky vyzkoušet komplexní řešení aplikace BI (od analýzy a návrhu projektu přes analýzu zdrojových dat, vytvoření datových pump, OLAP databází až po reporting) v technologii v MS SQL Server 2008 R2, dolování dat v nástrojích Weka, PASW Modeler (Clementine) a SAS Enterprise Miner a reporting v nástroji IBM Cognos (zde se plánuje rozšíření do oblasti aplikací CPM).