Výsledky pylových analýz z našeho území ukazují, že byliny nepřipomínají současnou tundru. Vyskytovala se zde kupodivu i řada druhů teplomilných. V uhlících z ohnišť tehdejších lovců se nacházejí nejen stopy po druzích stromů rostoucích i v zakrslé podobě (hlavně bříza a borovice), ale  i smrk a modřín a v malé míře pak pozůstatky teplomilných stromů – jedle, líska, dub, buk, jilm, habr...
Je pravděpodobné, že pro růst lesů nebyla limitujícím faktorem v glaciálu ani tak teplota, ale spíše sucho (ostatně viz jak daleko rostou dnes lesy na severu ve vlhkém Norsku). Podél vodních toků a na vlhčích/chráněných místech rostly i tehdy lesy; krajina byla velice „rozbitá“ na velmi odlišné biotopy, měla charakter mozaiky. Lesy mohly růst do nějakých 600 m. n. m. i na vlhkých zvacích hor, suché nižší polohy byly naopak travnaté. Mnohé tehdejší lesy nebyly husté, ale spíše „parkovité“ - lidem prostupnost krajiny přirozeně vyhovovala.
Poslední výzkumy ukazují, že ledovec na jih od Skandinávie se zřejmě nacházel jen v nejchladnější fázi poslední doby ledové (cca před 27 až 22 000 lety). Nový nález z lokality Bulhary na jižní Moravě ukázal, že tuto oblast v gravettienu pokrýval les, sice s převahou tajgových jehličnanů, ale i s opadavými listnáči. Podobný obraz dávají nové výzkumy lokalit v Maďarsku nebo ve Slovenském Rudohoří. Přímo v Čechách (Podbaba v Praze, stáří 31 000 let) mezi jehličnany rostla olše a líska. Naopak pro Polskou nížinu asi platí tradiční obraz, tedy step/tundra s keřovitými borovicemi, břízou a jalovcem.
Nejbližší analogií tehdejší středoevropské glaciální krajiny je zřejmě současná jižní Sibiř.
Z toho, že lesy u nás existovaly i v době ledové, vyplývá, že po jejím skončení mohly rozsáhlé oblasti zarůst velmi rychle. U Tuchlovického potoka (Křiviklátsko) je z doby okolo roku 8 000 př. n. l. znám hustý, převážně borovicový prales (stromy se dochovaly, protože se „utopily“ a byly objeveny v rašeliništi).

Petr Pokorný: Neklidné časy – Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí
Dokořán 2011

New Scientist – Poznámka:

- Zajímavé je, jak se výzkumy i teorie soustředí na organely, a opomíjejí vznik buněčného jádra. To se utvořilo ještě před symbiogenetickými událostmi? Existovaly snad někdy „archea“ s jádrem, ale bez chloroplastů a mitochondrií?
- Mitochondrie jako počáteční parazit – na tyto teorie šlo narazit již dříve.

Sázet na náhodné výsledky má stěží smysl – když už, je lepší propadnout hazardu, kde lze alespoň uplatnit nějakou znalost věci (sportovní výsledky, burza...). A když už hrát náhodně, pak alespoň tam, kde se mezi hráče rozdělí maximum vsazené částky a blížíme se tedy hře s nulovým součtem (ruleta).
Ukázkovým případem hry, kde si provozovatel značnou část vsazených peněz sebere a vůbec je mezi sázející nerozdělí, představují hrací automaty nebo státem organizované loterie. Ty poslední mají ale přece jen vlastnost, kterou jiné hazardní hry nemají. Správný tip se totiž oceňuje nikoliv na základě předem daného kurzu, ale podle toho, kolik lidí si takhle správně tiplo. Jak může tedy matematika pomoci optimalizovat tuhle hazardní hru?
Známý popularizátor matematiky Ian Stewart nejprve vysvětluje, že v řadě loterií se v případě, kdy nikdo nevyhraje jackpot, přesune tato částka do příštího týdne a zdvojnásobí se (zhruba). Je tedy výhodné sázet jen v takhle speciálních případech. Pokud by takhle uvažovali všichni, pak by loterie samozřejmě nemohla vůbec fungovat, protože v prvním kole by nesázel nikdo.
Dobře. Teď ale zajímavější věc. Když už budete mít to velké štěstí a vyhrajete, je pro vás klíčové, aby spolu s vámi vyhrálo co nejmenší množství dalších lidí. Protože tažené kombinace jsou náhodné, a tedy stejně pravděpodobné, musíte ideálně sázet kombinace, které ostatní sázet nebudou. Takže se nám úloha redukuje spíše na psychologickou otázku: Jak si ostatní sázející vybírají své tipy?
Podle Stewarta lidé především „vědí", že vycházejí náhodná čísla, ale naprosto chybně si tento poznatek interpretují. Tudíž si myslí, že kombinace 2, 4, 6, 8, 10, 12 bude tažená s malou pravděpodobností, protože vypadá nenáhodně. Takže první poznatek: sázet „pravidelné" řady. Mnoho lidí samozřejmě s oblibou sází různá šťastná, nešťastná či „magická" čísla. Numerologie bývá hlavně spojována hlavně s čísly nejmenšími, s čísly od 20 nahoru už tolik podobných představ spojeno není. A třetí věc, lidé mohou sázet čísla na základě určité události ve svém životě, třeba data narození - tudíž budou lehce preferovat čísla 1-12, respektive 1-31 apod. Vůbec, vnější události mohou být ve vztahu k Benfordově zákonu (http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C764D8C02860E592C1257154003FB208), což opět povede k preferenci menších čísel.
Závěr? Sázet raději vysoká čísla a jejich pravidelné řady ve smyslu 39, 41, 43, 45, 47. To samozřejmě pouze do (těžko určitelného) okamžiku, kdy tento přístup dojde všeobecného uznání i mezi ostatními sázejícími.

Zdroj: Ian Stewart: Odsud až do nekonečna, Argo a Dokořán, Praha 2006

Poznámka: Matematická pomoc je samozřejmě poněkud fiktivní; nedá se předpokládat, že když už by si člověk udělal takovýhle rozbor, nepokračoval by ještě kousek dál a nespočítal si, že přece jen bude ještě lepší nesázet vůbec.

***
Ian Stewart: Odsud až do nekonečna.
Průvodce moderní matematikou
Překlad Helena Nyklová, 368 stran, 30 ilustrací, 349 Kč, Argo a Dokořán, Praha 2006

Anotace
Kniha britského matematika Iana Stewarta vyšla poprvé v roce 1987 a od té doby, jak přibývaly vyřešené problémy a důležité objevy v matematice, byla několikrát doplněna a přepracována. Ian Stewart pojednává například o jedné z největších matematických senzací posledních desetiletí, tedy o Wilesově důkazu Velké Fermatovy věty, dále o větě o čtyřech barvách, nejnovějším vývoji teorie uzlů, teorii chaosu i kvantovém šifrování. Zájemce o matematiku má jen málokdy možnost dočíst se o výzkumech méně než sto let starých. Stewart takovou příležitost nabízí a poutavě vysvětluje podstatné myšlenky nejnovějších trendů a objevů.

Existence takového L vyplývá z entropie a redundance každého přirozeného jazyka. Stručně přiblíženo: například slovních kmenů o délce větší než 16 písmen je v češtině tak málo a jsou od sebe svou podobou tak „vzdálené", že žádný z nich nelze jednou elementární úpravou z výše vyjmenovaných transformovat na jiný. Je-li tedy v textu nalezen řetězec

podnikohospdářského

a je-li nějakou „šťastnou náhodou" dost rychle zjištěno, že vložením „o" mezi „. . . hosp" a „dář. . . " vznikne správný tvar „podnikohospodářského",

/V tomto případě by ani jeho hledání opravdu nemuselo být tak beznadějné, jak se snad na první pohled zdá právě z délky slova: mohlo by se vyjít např. z toho, že digram „pd", který překlepem vznikl, je v češtině mimořádně nepravděpodobný!/

lze považovat za jisté, že právě toto slovo má v textu být. (Kmen „podnikohospodářsk" má 17 písmen.) Otázka je (pro každý jazyk zvlášť), jaké nejmenší L má uvedenou vlastnost. Pro ruštinu, která by se snad v tomto ohledu neměla příliš lišit od češtiny, vyplývá z jistého pramene hodnota 11. V češtině nicméně páry slov jako {homeomorfismus, homomorfismus}, {oceloplastový, celoplastový} nebo {prorektorský, protektorský} ukazují, že bude větší než 12. (Je-li v textu například napsáno „iceloplastový", není jasné, které z výše uvedených slov získatelných jednou elementární úpravou to mělo být. Přitom jedno z nich má délku kmene 12, druhé 11 písmen.) Příliš často tedy toto pravidlo asi použitelné nebude. Navíc je třeba si ještě jednou připomenout, jak zněl celý jeho předpoklad. Opravu podle tohoto pravidla lze provést s jistotou, jen pokud chybný řetězec v textu skutečně nevznikl kumulací více než jedné elementární chyby!

/ Přitom je třeba uvážit, že pravděpodobnost kumulace více elementárních chyb přirozeně roste s délkou slova!/

Dále je třeba si uvědomit, že u sebedelšího českého slova může jeho délka zajistit výše popsanou „samoopravnost" nanejvýš pro toto slovo jako slovníkovou jednotku, nikoli však pro jeho použitý gramatický tvar. Představme si, že je v textu nalezen pro změnu tento výraz:

podnikohospodářskéh

Protože chyba není v jeho sedmnáctipísmenném kmeni, ale v ohýbací koncovce, nabízejí se tu hned tři možnosti opravy jedinou elementární úpravou:

náhrada koncového písmena h písmenem m;

přidání o na konec;

vypuštění koncového h.

Na rozmanitost těchto možností nemá délka kmene slova žádný vliv.

V praxi tak nakonec mohou přicházet v úvahu spíše interaktivně řízené automatické opravy určitých systematických chyb, o kterých autor textu či písař ví, že se jich dopouští, a zároveň si sám ručí za to, že jejich automatickou opravou nedojde k jiným chybám. Například jestliže se jednou v textu objevil chybně napsaný řetězec „oparační" nebo „naalýza" a automatický korektor už jednou přišel na možnou náhradu „operační", resp. „analýza", bylo by asi rozumné, kdyby nabízel funkci (volbu) „PROVÉST TUTO OPRAVU V CELÉM TEXTU" — pro případ, že si uživatel uvědomuje, že stejné chyby se mohl dopustit opakovaně. Návazným stupněm „automatizace komfortu" by pak mohla být funkce (volba) zařazení právě objevené záměny do seznamu záměn prováděných editorem automaticky hned při psaní.

***

Tento text je úryvkem z knihy:

Petr Strossa: Počítačové zpracování přirozeného jazyka, Oeconomia, 2011

O knize na stránkách vydavatele

Autor knihy na ScienceWorldu na téma počítačové lingvistiky viz např.

Automatická korektura textů: Počítače dokáží rozpoznat i stylistické chyby

 Komunikace mezi člověkem a počítačem v přirozeném jazyce

Válka s homonymií (Archiv Computerworld)

Tato a další témata jsou v knize shrnuta.

V jednom případě však motivace pro technické inovace rozhodně existovala – ve vojenství. Jak vypadaly antické obléhací stroje? Rozhodně překonávaly středověk a za jejich zlatý věk můžeme pokládat zřejmě období helénismu.

Města se dobývala zdaleka nejen pomocí beranidel a katapultů. Následuje několik snad méně známých skutečností popsaných podle zdroje níže.

- Složitější obléhací stroje se Řekové zřejmě naučili stavět od Kartaginců během neustálých válek na Sicílii. Alexandr Makedonský s pomocí nových obléhacích technik dobyl fénický Tyros, město do té doby pokládané za nedobytné. Na konci 4. stol. př. n. l. se již budovaly obléhací věže vysoké až 40 metrů. V helénistickém období pak měly některé stroje i přes 50 metrů (máme-li tedy věřit dobovým záznamům). Věže byly opevněné, pobité kovem (mj. i na ochranu proti požárům; z téhož důvodu byly součástí konstrukce často také nádrže s vodou) a vybavené různými mechanickými prvky, berany, „vrtáky" nebo „zobanem“, který tloukl do paty hradeb a podkopával je.

- „Želvu“, tedy způsob, jak se dostat k hradbám, známe především jako zeď do sebe zakleslých štítů, které vojáci drželi horizontálně nad hlavami. Problém však byl v tom, že vodorovná plocha se dala snadno rozvalit těžkým předmětem vrženým z hradeb. Oblíbené proto byly želvy v podobě složitých konstrukcí do špičky – tak, aby se těžké předměty po nich měly tendenci neškodně skutálet. Podobné konstrukce (inspirované prý i prorážecí špičkou lodi – embolon) se používaly také při útoku do kopce pro balvanům, které valili dolů obránci.

- Obléhací mechanismy byly strašně těžké. Bylo např. velmi obtížné je nějak dostat přes obyčejný příkop, ten se nejprve musel zasypat. Dokonce jsou zaznamenány případy, že stroj se stal nepojízdným čistě proto, že obránci okolí hradeb pokropili vodou. Kvůli lepšímu rozložené váhy byla proto tendence přecházet k věžím, které měly kola ne ve 2, ale ve 4 řadách. Pro pohyb věží se používaly různé kladkostroje a rumpály, někdy i tažná síla zvířat, samozřejmě též síla lidských svalů.

- Zajímavým, méně známým strojem byla sambuca, jakýsi padací most používaný při útocích z moře. Naopak obléhaní využívaly jako stroje především různé „jeřáby“, které bořily cizí obléhací stroje. Archimédovy jeřáby dokázaly ublížit i římským lodím.

- V době Říma obléhací techniky poněkud upadly (opět – i zde byl helenismus vrcholem; vzpomeňme na tvrzení Paula Johnsona, který Římu vytýká jakousi tupou brutalitu namísto chytrých technik, kdy třeba silnice se – alespoň dle Johnsona – budovaly prostě jako spojnice míst bez ohledu na vlastnosti terénu). Římané často dobývali hradby prostě pomocí žebříků. Další oblíbenou římskou technikou bylo budování náspů mnohdy i převyšujících hradby a jejich rozšiřování stále blíže opevnění (opět metoda poněkud tupá; např. jeden Caesarův násep v Galii byl široký skoro 100 metrů a vysoký přes 20 metrů). Jako ochrana se při stavbě náspu používaly hlavně dřevěné konstrukce, nebo nepřátelské lučištníky paralyzovali výše stojící římští lučištníci na náspu; na násep byl-li postaven nejen z hlíny, ale i ze štěrku, bylo někdy možné postavit ještě samotnou obléhací věž.

- Campbell nicméně nesouhlasí s tím, že by během římského císařství tyto techniky nějak upadaly. Ve 2. polovině 4. století se stále stavěly válečné stroje zhruba ve stejné podobě jako za Caesara.

Zdroj: Duncan B. Campbell: Řecká a římská obléhací technika, Grada 2008

Úvodní obrázek: ilustrační, zdroj Wikipedia, licence obrázku public domain

Ba co víc, stejně mají za určitých okolností fungovat i zvířata. Laboratorní krysy se takto podařilo naučit, že když mačkají tlačítko, vypadne z dávkovače vždy po určitém časovém intervalu potrava. Pokud nyní krysám poskytneme plný hrníček jídla, budou se mít přesto potřebu vracet k dávkovači. Ariely to interpretuje tak, že i zvířata často volí složitější cestu k dosažení svých cílů, jen aby měla pocit, že si úspěch zasloužila...

Zdroj: Dan Ariely: Jak drahá je intuice?, Práh 2011

Poznámky:

- Tyto závěry lze ovšem snadno zpochybnit. Celá řada lidí se nijak nezdráhá získávat peníze „za nic“, ba existuje asi i opačný efekt: když člověk něco získá fíglem, má z toho ještě větší radost, protože si tím dokáže svoji chytrost (no – a je to pak ale „za nic“?).

- Navíc, pokud jednou získáme nějaké know-how typu mačkat tlačítko-vypadne potrava, pak se tohoto způsobu možná můžeme držet čistě ze setrvačnosti, protože nám přijde spolehlivější než nové, ještě v čase neověřené postupy.

- Získávat něco "prací" se může jevit jako stabilnější strategie.

- Bude se lev, který najde mršinu, obtěžovat s lovem, aby si jídlo „zasloužil“? (I když na druhé straně je fakt, že třeba u vlčí smečky je lov i společenský rituál a vlkům v zajetí tato činnost chybí.)

- Kniha jako celek je (subjektivně) poněkud kýčovitá, většina uváděným výsledků by se dala interpretovat i jinak.

Inspirace k této možnosti přišla z toho, že fosfor má 3 modifikace (černý, červený a bílý), arsen je v tabulce pod ním a řadou vlastností mu je podobný. Ostatně právě proto se mohly objevit i ony kontroverzní bakterie, které mají arsen místo fosforu přímo v DNA.

U fosforu je při pokojové teplotě právě černá varianta tou nejstabilnější, ostatní formy jsou metastabilní (ostatně viz známá reaktivita fosforu bílého). V případě arsenu známe modifikaci šedou a žlutou. Existence černé formy byla dosud spíše předpokládána, tato varianta musela být různě stabilizována jinými prvky.

Tom Nilges (Technical University, Mnichov - odpusťte názvy německých institucí v angličtině), Richard Weihrich z University of Regensburg (Řezno) a Peer Schmidt z Lausitz University of Applied Sciences zveřejnili nyní v časopise Angewandte Chemie svůj závěr: Černý arsen opravdu existuje i samotný, ale je metastabilní. To znamená, že jiné modifikace jsou energeticky výhodnější, nicméně zde funguje současně dost velká energetická bariéra, takže k přechodu může dojít na velmi různých časových škálách (např. i diamant je metastabilní fáze uhlíku a v podstatě by se časem měl přeměnit na grafit, ale naštěstí pro vlastníky diamantů se takto běžně nechová).

Zdroj: Physorg.com

Poznámka: Je ale deklarovaný vztah fosfor-arsen něco jiného než hraní si s barvami? Odpovídá černý fosfor svou strukturou černému arsenu? Mimochodem, Wiki zná navíc i hnědý arsen. Jinde můžete najít uveden i fialový fosfor a starší vydání Remyho Anorganické chemie zná jako ještě další modifikaci světle červený fosfor.

V roce 1989 byl značně medializován „objev" studené fúze. O co tehdy šlo, o omyl nebo podvod, či snad na tom všem něco přece jen mohlo být? Následuje popis celé záležitosti i pohled odborníků s téměř dvacetiletým časovým odstupem...

Jak měla studená fúze oznámená v roce 1989 fungovat? Jednalo se o obyčejnou elektrolýzu vody, ovšem těžké (kde místo „klasického" vodíku je deuterium). Jako elektroda bylo použito paladium, které dobře absorbuje vodík. Ten zde může dosáhnout vysoké koncentrace. Autoři původního „objevu" tvrdili, že vodík zde může dokonce dosáhnout takové hustoty, aby se jeho atomy dostaly k sobě dost blízko na to, by proběhla fúze. Důkazem mělo být, že elektrolytické články se během pokusu zahřívaly více, než by odpovídalo dodávanému proudu. Mechanismus, kterým by fúze měla probíhat, nikdy pořádně navržen nebyl, byť se spekulovalo například o prolamování struktury kovu v případě vysoké koncentrace deuteria.

Dnešní perspektiva? Fakt, že by se jednalo o fúzi, byl vyvrácen. Nepodařilo se například zaznamenat emisi neutronů, která by proces doprovázela (navíc se ukázalo, že by byla tak silná, že by původní experimentátoři nejspíš nepřežili). Nebyly průkazně provedeny ani kontrolní experimenty, kde by byla namísto těžké vody použita voda normální (a kde by žádná fúze neměla nastat). Převládl názor, že autoři v honbě za tím, aby byli první (na podobných problémech se pracovalo i jinde) a získali Nobelovu cenu či příslušný patent, předčasně zveřejnili neověřené informace. Fakt, že se experiment na řadě dalších pracovišť „podařilo zopakovat", by pak byl nejspíš prostě ostudou. Celá záležitost je dnes vesměs považována za trapnou epizodu, doklad „patologie ve vědě", za kterou mohou závody mezi jednotlivými týmy či propojení vědy s médii.

Úplně jasno nicméně ani dnes není. Možná zde dochází k nějakému elektrochemickému jevu, kterému dosud dobře nerozumíme, nikoliv ovšem studené fúzi. Přece jen, na řadě pracovišť experiment „fungoval" a nějakou (malou) energii produkoval. Každopádně ale s mizernou reprodukovatelností – ani autorům původní práce se výsledky nepodařilo zopakovat; pokud pomineme nabízející se možnost „přání otcem myšlenky", těžko říct, kde se skrývá zakopaný pes.

Zdroj: G. McCracken, P. Scott: Fúze – Energie ve vesmíru, Mladá fronta (edice Kolumbus), Praha 2006

Poznámka: překladatelé knihy, fyzikové Milan Řípa a Jan Mlynář, popisují, i jak se výsledky pokoušeli potvrdit (neúspěšně) vědci tuzemští. I když byl vyvíjen politický tlak, aby „československá věda" experiment také úspěšně zopakovala, podařilo se tehdy odolat a vydat negativní oznámení.

Vezměme např. tuto českou větu (snadno představitelnou v nějakém sportovním zpravodajství):

Dohnal zvítězil.

U této věty by bylo třeba provést syntaktickou analýzu (analýzu větné skladby), aby se zjistilo, že její první slovo je jméno a ne sloveso. (Jinak by totiž věta obsahovala dva přísudky a žádný podmět. Uvědomme si, že bez těchto nebo obdobných kategorií nelze usoudit, že se jedná o člověka jménem Dohnal!) To může představovat pro automatické indexování nepříjemný problém, protože vlastní jména jsou zpravidla selekčně významná, zatímco tvary sloves často nikoli.

V některých případech může tento druh homonymie vést dokonce k tomu, že není jasné (a to ani na základě syntaktické analýzy), odkud kam sahá v textu věta. Uvědomme si, jakou poměrně složitou „logiku věcí" bychom museli použít, abychom zdůvodnili, že řetězec slov

Plk. Dohnal předešel gen. Kvapila.

je (nejpravděpodobněji) jedna věta, obsahující dvě zkratky vojenských hodností a dvě vlastní jména, a ne tři samostatné věty!

Ve vztahu k automatickému indexování může podobná situace představovat ten problém, že nelze určit, v jak rozsáhlých jednotkách textu mají být hledána koherentní slovní spojení.

Problémem ovšem může být i samotné velké písmeno na začátku věty — bez ohledu na její hranice a strukturu. Například slovo Arab psané důsledně s velkým počátečním písmenem označuje v češtině příslušníka arabského národa, zatímco slovo arab s malým počátečním písmenem označuje arabského koně; na začátku věty pak formálně vůbec nelze tato dvě slova od sebe odlišit. Pokud by měla být automaticky odlišena, pak by to opět vyžadovalo buď určitou míru věcné analýzy nadvětného kontextu (totiž zjištění, zda text celkově hovoří o Arabech nebo o arabech), anebo logické porovnání obou možných interpretací právě zpracovávané věty s nějakou bází obecných znalostí o světě. (Například věta „Arabům se nelíbí vojenská přítomnost Izraele na západním břehu Jordánu" může těžko vypovídat o koních z toho důvodu, že vojenská přítomnost někoho někde nepatří mezi přirozené oblasti zájmu koní.)

Systémy automatického indexování textů v dnešních přirozených jazycích zpravidla nejsou schopny řešit podobné případy formální homonymie, které jsou pro člověka obvykle de facto jednoznačné, ale to jen na základě úplného porozumění smyslu sdělení — včetně jeho vztahu k veškerým dosavadním znalostem příjemce. Nástroje automatizace se samozřejmě mohou i v tomto ohledu zdokonalovat, praktická otázka ovšem vždycky bude, za jakou cenu. Nikdo asi nebude ochotný používat proceduru automatického indexování, která potřebuje mnohonásobný čas na analýzu textů jen proto, aby zvýšila spolehlivost rozpoznání začátků a konců vět (anebo slov potenciálně homonymních, která se liší velkým či malým počátečním písmenem) o několik procent.

Zde naznačený problém by naopak mohli velmi snadno odstranit kodifikátoři spisovných jazyků a jejich uživatelé, kdyby přijali některá nová, logičtější pravidla psaní, navržená s ohledem na to, že texty mají být také automaticky zpracovatelné, nejen srozumitelné svým cílovým čtenářům. (Vždyť nakonec automatická zpracovatelnost textu dnes už často rozhoduje o tom, zda se text vůbec někdy dostane ke svému cílovému čtenáři!) Přestože používání spisovných jazyků je v podstatě velmi konzervativní záležitost, není vyloučeno, že se jednou lidé dohodnou např. na novém interpunkčním znaménku, které by označovalo jen konec věty a nic jiného, nebo na novém způsobu užívání velkých písmen (případně nějakých speciálních „závorek"), který by jednoznačně odlišoval vlastní jména od všeho ostatního.

 *

 Zde naznačený problém je samozřejmě ještě vážnější v náročnějších disciplínách automatického zpracování textů v přirozených jazycích, než je automatické indexování, a týká se pak v mnohem větší míře i dalších interpunkčních znamének. Podívejme se například na skutečnou funkci jednotlivých čárek (pro větší přehlednost očíslovaných) v souvětí:

Jsme přesvědčeni,(1) že pokud nenastane opět zima,(2) jaká překvapila minulou výpravu,(3) což by však bylo mimořádně neobvyklé,(4) nehrozí nám tentokrát žádné problémy.

Čárka č. 1 otevírá najednou dvě vedlejší věty („vnější" z nich je uvozena spojkou že, „vnitřní" spojkou pokud). Čárka č. 2 otevírá další vnořenou vedlejší větu, čárka č. 3 tuto větu ukončuje, ale zároveň další (na stejné úrovni vnoření) otevírá. Čárka č. 4 pro změnu dvě vedlejší věty uzavírá. Zbytek souvětí za ní je konečně ta vedlejší věta, kterou „avizovala" spojka že už za čárkou č. 1; konec této vedlejší věty představuje teprve tečka, která zároveň uzavírá celé souvětí. Správné rozpoznání těchto velmi rozličných funkcí čárek a teček může mít vliv například na správný překlad celého souvětí do jiného jazyka, nebo na jeho znalostní interpretaci v systému učícím se četbou textu. Není snad z toho zřejmé, že by bylo moudřejší místo čárkami oddělovat vedlejší věty speciálními závorkami? Navíc by taková úprava jazykových pravidel mohla mít velmi výrazný výchovný vliv na uživatele jazyka: každý by měl formulovat jen tak složitá souvětí, jaká je schopen vlastnoručně konzistentně logicky uzávorkovat!

***

Tento text je úryvkem z knihy:

Petr Strossa: Počítačové zpracování přirozeného jazyka, Oeconomia, 2011

O knize na stránkách vydavatele

Autor knihy na ScienceWorldu na téma počítačové lingvistiky viz např.

Automatická korektura textů: Počítače dokáží rozpoznat i stylistické chyby

 Komunikace mezi člověkem a počítačem v přirozeném jazyce

Válka s homonymií (Archiv Computerworld)

Tato a další témata jsou v knize shrnuta.

Viz také: Opilcova procházka a kvantový počítač ze světla

Samotný princip kvantového počítání zůstává mimo úzký okruh odborníků samozřejmě technologií lehce nepochopitelnou, nicméně i tak se objev a publikační úspěch českých vědců pokusíme přiblížit. Na naše otázky odpovídá Prof. Ing. Igor Jex, DrSc., který se na výzkumu podílel se svými kolegy (Martin Štefaňák, Václav Potoček, Craig Hamilton – Skotsko, Aurél Gábris – Maďarsko).

(Úplná verze tohoto článku právě vychází v časopisu CIO-Businessworld 5/2012. Toto číslo právě přichází na stánky.)

Začal bych od samotného termínu kvantová náhodná procházka. Čtenáři i populárních knih o matematice znají náhodnou procházku jako „úlohu opilého námořníka“, kdy se bod v každém okamžiku náhodně posune jedním směrem. Co s tím mají společného kvantové počítače?

Klasická „procházka opilého námořníka“ je prostě pohybem v prostoru o různém počtu dimenzí. Opilý námořník, který vyráží z hospody, se v rámci modelu pohybuje náhodně. Podle toho, zda se jedná o model na přímce, v rovině, ve 3D nebo ještě ve vícerozměrném prostoru, má v každém kroku pohybující se objekt vždy příslušný počet stupňů volnosti. Klasická procházka opilého námořníka je spojena s řešením otázek, jako je pravděpodobnost jeho návratu do výchozího místa. To, zda může „odbloudit do nekonečna“, závisí právě na počtu dimenzí. Hlavním důvodem pro zavedení náhodných procházek je popis transportu a nalezení vztahů mezi fenomenologickými konstantami (např. difuzní konstanta) a základními-mikroskopickými parametry procesu.

Ano, to se právě s oblibou popisuje v populárně-matematických knihách. Ale tím se váš tým asi nezabýval. Co znamená, že náhodná procházka je kvantová?

To, že procházka bude náhodná, vyplývá pravě z určitých vlastností kvantové mechaniky. Náhodnosti zde dosáhneme i „reálně-fyzikálně“, nikoliv pouze v rámci modelu. Vzpomeňte si, že kvantové systémy se používají právě pro generování spolehlivě náhodných čísel.

To ale ještě neznamená, že by takový systém něco vypočítal...

Spojitost je následující. My jsme experimentálně prokázali, že kvantová procházka umožňuje efektivně simulovat jisté aspekty kvantového počítače, respektive některé jeho algoritmy. Úplně konkrétně náš experiment demonstroval možnost simulovat interakci dvou částic a vznik vázaného stavu. Něco lze provést již nejjednodušší procházkou 1D, my jsme však dokázali procházku realizovat ve 2D. Náš experiment je první tohoto druhu na světě.

Onen počet dimenzí přitom nemusíte brát doslova. Pohyb jedné částice v rovině je ekvivalentní pohybu dvou částic na přímce. Při vhodném nastavení parametrů pohybu je možné popisovat jejich vzájemnou interakci, a tudíž simulovat jejich dynamiku. Kvantovou procházku možné reprezentovat jako vlnový jev, co usnadňuje její implementaci.

Zmiňujete simulaci některých algoritmů kvantového počítače. Jaké konkrétně to jsou?

Dokážeme realizovat Groverův algoritmus. 

...

Kvantové počítače mají jako základní výpočetní element obdobu klasického bitu - tzv. bit kvantový, qubit. Realizace algoritmu znamená, že nějakým způsobem manipulujeme s těmito qubity, přičemž jejich vlastnosti se nacházejí „propletené“. Právě z této kombinace nul a jedniček v „superpozici“ se pak odvozuje obrovský počet stavů, které může kvantový počítač reprezentovat; odpovídá exponenciálně počtu propletených částic. Ve vašem případě ovšem qubity nemají podobu částic, ale světla?

Ano, qubity se dnes nejčastěji realizují jednotlivými ionty, které jsou uvězněné za velmi nízkých teplot v magnetických pastech. V rámci algoritmu se s těmito qubity pak manipuluje především pomocí laserového paprsku.

My si momentálně neklademe za cíl zkonstruovat počítač pomocí architektury, kterou používají iontové pasti. Při implementaci pomocí náhodných procházek je použití světla výhodnější.

Ale to jsem vám to asi moc neobjasnil. Prostě si můžete představit, že v našem systému se různě rozbíhají a zase sbíhají fotony, které do systému vpustíme. Ty se chovají podle poněkud exotických kvantových vlastností (vzpomeňte si v této souvislosti na experimenty, kdy foton „zároveň“ projde i neprojde štěrbinou) a jejich výsledek má podobu vlnové funkce. Vlny sledujeme pomocí detektorů. Náhodná kvantová procházka dá jako výsledek různě rozložené výšky (jimž odpovídá pravděpodobnosti výskytu částice) vln v rovině.

Dá se tedy říct, že podobně jako qubit jindy odpovídá iontu, u vás fotonu? Kolik qubitů dokážete realizovat?

V tomto ohledu je otázka komplikovanější. Pro realizaci našeho experimentu by bylo potřeba asi 10-12 qubitů. Opačně, kolik qubitů realizujeme z univerzálního kvantového počítače? Tak tady jsme na malém počtu, řekněme na třech.

To nezní jako nijak velké číslo, ale uvědomte si, že 250 qubitů by už mohlo umožnit simulovat skoro celý viditelný vesmír, v němž může být řádově 10 na 80 částic.

Pokud je „stavový prostor“, který zahrne 250 qubitů, 2 na 250, pak by na simulaci běžného světa mohlo stačit ještě podstatně méně částic...

...

Proč se mezi aplikacemi vašeho kvantového počítače zmiňuje především kvantová kryptografie a ne třeba právě výpočetně náročné úlohy typu prohledávání nebo faktorizace (rozkladu složeného čísla na prvočísla)?

...

Stojí širšímu nasazování kvantové kryptografie v cestě nějaké podstatnější překážky?

...

A když obdržím klíč, jak poznám, že s ním někdo manipuloval? Jak se pozná odposlech klíče třeba od šumu prostředí?

...

Úplná verze tohoto článku právě vychází v časopisu CIO-Businessworld 5/2012.

Toto číslo právě přichází na stánky.

Zdroj: Eurekalert

Další výzkum dává metamateriály do souvislosti s hologramy.

Kromě toho se pak objevují i stále nové látky, které mohou být základem metamateriálů. Zlato a stříbro není jediné, využít lze i nitrid titanu. Ten se již v elektronice používá, takže by nabízel snadnější propojení funkčního metamateriálu s dalšími systémy, např. pro řízení a "přepínání" jeho vlastností.

Podrobnosti Computerworld.cz.

Po nějaké době přinášíme na Science Worldu (snad relativně neznámou) logickou hádanku. Jedná se o obdobu hádky bratrů o majetek s douškou "jeden to rozdělí a druhý si vybere, jakou část chce".

Nuže, tedy zadání:
Bratrů je 5.
Dělí se 100 mincí, které už nelze dále lámat na menší díly (konkrétní číslo není rozhodující).
Algoritmus dělení je následující. Nejstarší bratr dědictví rozdělí a ostatní hlasují, zda dělení přijmou. Návrh musí být schválen většinou hlasů (hlasuje i ten, kdo návrh podává, tj. pro návrh nejstaršího bratra musejí být alespoň 3 lidé, logicky 2 kromě něj samého).
Není-li návrh přijat, je jeho předkladatel zabit a rozdělení navrhuje další bratr v pořadí. Atd.

Nyní preference zúčastněných:
- všichni chtějí přežít
- pokud přežijí, chtějí získat co nejvíce peněz
- jsou zlí, tj. chtějí co nejvíce uškodit ostatním (lehce návodný příklad: pokud by zbyli 2 a předposlední by ve snaze se vykoupit navrhl rozdělení peněz celé ve prospěch posledního, ten by byl stejně proti návrhu. Získal by stejně všechny peníze a navrch ještě bratra připravil o život).
- všichni jsou "racionální", všichni tedy hlasují a navrhují tak, jak je pro ně v rámci preferencí nejvýhodnější.
- všichni vědí o ostatních, že jsou "racionální" (tj. neuvažujeme verzi "navrhnu to takhle a ti blbci si nebudou schopní spočítat, že jiní dostanou více". Spočítají si to - a také se to o nich ví.).

Čímž víme všechno, co je třeba k řešení. Jaký návrh podá nejstarší z bratrů? Jakým způsobem bude majetek nakonec rozdělen?

Druhá, obecnější verze úlohy. Bratrů dělících majetek je N. Jak nyní bude dědictví rozděleno?

*** 

Druhou podmínkou Frankova modelu je přítomnost malého počátečního přebytku jednoho chirálního typu dané sloučeniny nad druhou, levotočivého či pravotočivého. Ani na samotném počátku tedy nemůže být symetrie zcela dokonalá. (Brzy objasním proč.) Autokatalytická povaha reakce pak tento počáteční přebytek zvětší. Třetí podmínka vyžaduje, aby kombinace levotočivých a pravotočivých stavebních kamenů (tedy míchání bílých a černých korálků) produkovaly molekulární řetězce, které jsou chemicky inertní. Frank tuto vlastnost nazývá „vzájemný antagonismus."

...

Nejsou snad tyto asymetrické akce způsobeny kosmickými vlivy, světlem, elektřinou, magnetismem či teplem? Nemůžeme je dát do souvislosti s pohybem Země anebo s elektrickými proudy, jimiž fyzici vysvětlují zemské magnetické pole? V současné době nemáme v tomto směru vůbec žádné vodítko.

Avšak dnes, více než sto padesát let poté, co Pasteur napsal zmíněné řádky, můžeme formulovat adekvátní hypotézy.

V uplynulých desetiletích přišla řada vědců s různými návrhy, jak vytvořit počáteční převahu molekul jedné točivosti, s privilegovanou chiralitou. Nejznámější mechanismus tohoto druhu vychází z prostorové asymetrie slabých jaderných interakcí. Jedná se o efekt narušení parity, který jsme podrobně diskutovali ve třetí části knihy. Čtenář si může vybavit, že neutrina se vyskytují jen ve své „levotočivé" formě. Má-li tedy příroda své preference točivosti na jaderné úrovni, co když se přenášejí až na molekulární úroveň v živých bytostech? Bezesporu by šlo o nejlepší možné řešení daného problému, nádherné spojení mezi fundamentální asymetrií hmoty a asymetrií života. Pokud existuje, mělo by další dalekosáhlý důsledek: každý mimozemský život, ať už by se nacházel kdekoli ve vesmíru, by obsahoval levotočivé aminokyseliny (a nejspíš i pravotočivé cukry). Život by stejně jako neutrina nesl stejný univerzální chirální otisk prstů.

Ale i přes velké úsilí mnoha mých kolegů se zdá nepravděpodobné, že by slabé interakce, jejichž působení je omezeno pouze na atomové jádro, a tedy na vzdálenosti mnohem menší, než jsou rozměry molekul, mohly být zodpovědné za asymetrii života. A je tu ještě další důvod: efekt nerovnováhy je nesmírně malý. V porovnání s atomovými jádry jsou biomolekuly obrovské struktury. Je velmi obtížné si představit, jak by mohl příslušný zesilující mechanismus být tak efektivní, dokonce i v případě velmi nestabilních systémů. Energie související s chirální asymetrií slabých interakcí jsou biliardkrát menší než typické vazbové energie v cukrech. Jak jsme už dříve viděli, nejelegantnější řešení nemusejí být vždycky správná. A nadto bychom museli pochopit, proč jsou chirální preference aminokyselin a cukrů přesně opačné.19

Nemůže tedy za chirální asymetrii života nějaká forma záření, jak navrhoval Pasteur? Představme si třeba, že čerstvě zrozená sluneční soustava prošla oblastí, ve které se ve velké míře formovaly nové hvězdy. Takové oblasti bývají zdrojem velmi silného ultrafialového záření s kruhovou polarizací. Řada vědců se domnívá, že zmíněný druh záření mohl vyvolat prvotní nesymetrii chirality, jež byla následně zesílena a vtělena do biomolekul života. Při tomto mechanizmu by chirální preference byla v celé sluneční soustavě stejná: kdybychom našli chirální molekuly třeba na Marsu anebo na Saturnově měsíci Titanu, měly by s námi sdílet stejnou točivost, jakou mají třeba levotočivé aminokyseliny. Ale mimo sluneční soustavu by odlišné podmínky mohly nerovnováhu vychýlit jiným směrem. Na rozdíl od slabé interakce by efekt kruhově polarizovaného záření nebyl univerzální. Ale i tento scénář má své nedostatky. Jednak je těžké najít vhodného kandidáta na hvězdotvornou oblast, jež mohla být v našem okolí přítomna před 4 miliardami let, a dále je problém, že efektivita ultrafialového záření z kosmického prostoru na vznik chirální asymetrie je diskutabilní.

***

V roce 2005 Axel Brandenburg a Tuomas Multamäki z Nordity přišli s nápadem, že za zesilovacím mechanismem vedoucím k privilegované točivosti mohla stát turbulence. Mezitím Dilip Kondepudi se spolupracovníky z Univerzity Wake Forest a Cristóbal Viedma z Madridské univerzity pozorovali, že míchání roztoku obsahujícího jak levotočivé, tak pravotočivé chirální krystaly urychluje proces vedoucí k přebytku jednoho typu. Roztok se může vyvinout do stavu buď s levotočivými, nebo s pravotočivými molekulami. Bude při tom chirálně čistý.

Nemáme-li k dispozici stroj času, který by nás dopravil na ranou Zemi, jaké možnosti nám pro studium vlivu různých událostí odehrávajících se v tamním prostředí na konečnou volbu chirality života zbývají? Odpověď zní, že potřebujeme spoustu velmi rychlých počítačů. Můžeme je použít jako laboratoř pro modelování Země, na níž spolu chemické sloučeniny reagují v nestabilním prostředí. Joel Thorarinson, Sara Walkerová a já jsme v Dartmouthu vytvořili model vlivu prostředí na reakce v systémech Frankova typu. Chemické reakce jsou velmi citlivé na teplotní fluktuace a na změny koncentrací reaktantů. Lze si představit, že v dávné době měly značný vliv na prebiotické reakce odehrávající se na Zemi různé vnější vlivy, především padající meteority, výbuchy sopek či pustošivá zemětřesení. Výsledky našich studií byly poměrně dramatické: silné efekty ve vnějším prostředí mohly totálně zničit existující převahu jednoho typu točivosti nad druhou. Stručně řečeno: i když jisté chemické reakce pěkně pomalu vyrábějí převahu levotočivých aminokyselin nad pravotočivými, náhlé poruchy v okolním prostředí mohou znenadání situaci zvrátit ve prospěch pravotočivých aminokyselin.

***

Po násilné vnější události se systém v podstatě resetuje do stavu, v němž jsou levotočivé a pravotočivé molekuly zastoupeny prakticky stejně. Když se situace uklidní, reakce se mohou rozběhnout a opět posílit jednu z obou možných variant.

Počítačové simulace rané Země můžeme využít k nalezení kritické hodnoty vnějších efektů prostředí potřebných pro překlopení točivosti molekul v malém „virtuálním jezírku". Naše výsledky naznačují, že za rozumných předpokladů byly násilné události docela četné (v řadě případů s pravděpodobností 60 %). Následkem toho mohla být počáteční točivost v průběhu historie Země překlopena dokonce i několikrát. Každá divoká událost měla schopnost zrušit předchozí asymetrii. Vzpomínka na minulost byla smazána. Naše znalost minulosti Země před vznikem života nebude nikdy kompletní. Po jisté době, zhruba před 3,8 až 3,5 miliardami let, ale poruchy prostředí zeslábly a prebiotická chemie naopak zesílila natolik, že definitivně převládl jeden typ točivosti. Podle našeho modelu je tedy skutečnost, že bílkoviny pozemských organismů obsahují levotočivé aminokyseliny, pouhou náhodou. Aminokyseliny mohly být kdysi stejně tak dobře překlopeny do pravotočivé podoby.

Náš model navíc činí silnou předpověď: mimozemský život může mít libovolnou točivost. Oproti hypotetickému mechanismu působení slabých interakcí anebo ultrafialového záření předpovídá, že kdybychom našli život jinde ve sluneční soustavě, byl by buď pravotočivý, nebo levotočivý, a to bez zjevné preference.

Tento text je úryvkem z knihy:

Marcelo Gleiser: Trhlina ve stvoření světa - Nová vize života v nedokonalém vesmíru

Argo a Dokořán 2012

O knize na stránkách vydavatele

Odpovídá Jan Lamser, absolvent Matematicko fyzikální fakulty UK, Evangelické teologické fakulty UK, který rovněž získal ekonomické vzdělání ve Francii.

Člověk by očekával, že potřeštěnosti jako naivní číselná magie budou patřit spíše mezi magické praktiky gnose, proti níž se křesťanství přece ostře vymezovalo. Jak to, že tedy 666 coby ďábelské číslo našlo místo v biblickém kánonu a ne dejme tomu v nějakém apokryfu?

To si možná zaslouží trochu obecnější komentář. I v našem kulturním prostoru s významy či symbolikou čísel aktivně pracujeme, aniž bychom si to často i uvědomovali. Nejde nutně jen o onen pátek třináctého, ale uvědomme si, kolik jsme už viděli narážek třebas na rovnici E = mc². I my máme sklony k určité „numerologii“, která se při pohledu zvnějšku, z jiné kultury, pokud tomu E = mc² nebudeme rozumět, bude jevit jako nějaké obskurní šarlatánství.

No, E = mc² ale není číslo, leč rovnice. Možná je nadužívaná a bere se až příliš symbolicky, dejme tomu podobně jako obrázek dvojšroubovice DNA. Nicméně příslušných symbolů se dnes nikdo přece nebojí. Jak vůbec přijdete k pocitu, že nějaké číslo nebo podobný formální objekt jsou opravdu prokleté?

Naše současnost je prokletými čísly protkána: což třeba 11/9? Dobře, datum nebereme, tak se podívejte na nějaké příklady z oblasti ekonomiky. Co třebas magická 8% hranice kapitálové přiměřenosti v bankovnictví, abych zmínil svoje zaměstnání? (Poznámka: J. Lamser je člen představenstva ČSOB odpovědný za inovace, koncept služeb Era, Poštovní spořitelnu a stavební spoření.) A což záplava nabídek na hypotéky od 3,5 % p.a. či na spořící účet za 2,20 % – kdo si pustí televizi, nemá šanci uniknout. Co oblíbená maastrichtská kriteria? Nebo aktuálně: Co má např. za smysl, že přijatelná výše státního dluhu Řecka je 120 % místního HDP (přičemž už i samotné HDP je poněkud arbitrární kritérium)?

Pochopitelně, taková čísla jsou jistě do značné míry arbitrární, ale myslím nijak neprorůstají naší kulturou. Např. čísla 120 se nebojíme ani k němu nijak speciálně nelneme...

Tak s tím bych nesouhlasil, Řecko dnes prožívá existenciální trauma, a pokud bych byl řeckým anarchistou, sprejoval bych na autobusy možná právě tohle číslo. Mimochodem Janovo Zjevení vznikalo v ne nepodobné atmosféře obav. Obav z pronásledování, ztráty integrity, obav, zda ve zkoušce, která přichází, křesťané obstojí.

Ale zpátky k té mé zmínce o E = mc². Ono to má pro porozumění, co asi tak oněch 666 může znamenat, docela podstatný význam. Je totiž užitečné si uvědomit, že v době vzniku Zjevení se pro zápis čísel používala písmena abecedy (to platí o hebrejštině, aramejštině, řečtině i latině; „naše“ dnešní arabské číslice se v Evropě prosadily mnohem později). To samozřejmě rovnou svádí číst část nějakého textu jako číslo. Nebo si vzít nějaký výraz či jméno a jednotlivá písmena všelijak sčítat či násobit mezi sebou...

Takže 666 je možná nějaká taková šifra. Oblíbeným výkladem je vhodně posčítané jméno císaře Nerona, který byl pronásledovatelem křesťanů, a v křesťanských obcích tehdejší doby proto pochopitelně vnímán jako velký nepřítel. Nero byl mimochodem obávaný i po své smrti, protože se objevily „konspirační teorie“, že ve skutečnosti utekl k Parthům a ještě se vrátí. To, pokud budeme v těch úvahách poněkud kreativní a vcítíme-li se do atmosféry textu (který je evidentně namířen proti Římu – v zásadě všichni se shodují, že právě Řím je ona nevěstka babylonská), zase odpovídá návratu ďábla ve Zjevení. Budete-li umně sčítat nápisy na minci s císařem Caligulou, také vám nedá až takovou práci se nějak k číslu 666 dopracovat.

V této souvislosti je zajímavé dodat, že ne ve všech biblických spisech/zápisech je „číslem šelmy“ zrovna 666. V některých, ne nevýznamných rukopisech naleznete 616. Šestnáctka je například číslo mimořádně nepopulární římské legie, která v oblasti v té době operovala a měla pověst party hrdlořezů. A tak by se dalo pokračovat... Samozřejmě zpětně je to trochu těžké rekonstruovat. Připomněl bych Umberta Eca a festival hermeneutik v jeho Foucaultově kyvadle, to je myslím, velmi ilustrativní příklad, na kolik mnoho způsobů se lze v interpretaci textu mýlit. Čili pochopitelně – může to být Nero, nemusí to být Nero...

(Poznámka: Jak konkrétně lze Nerona posčítat na 666 viz např. Wikipedia)

Dalo by se to tedy chápat tak, že 666 je něco jako šifra? Proč ale bylo nutné se takto chránit, když křesťané tehdy byli pronásledováni tak jako tak? Navíc po Neronově smrti byl přece tento mrtvý císař pokládán za zločince i „oficiálně“...

Šifra, symbol. Vždyť celý text Zjevení je psán tímto stylem. Žánr apokalyptické literatury, který se nám může jevit z dnešního pohledu trochu zvláštní, tehdy nebyl nijak neobvyklý (naopak by tehdejší intelektuál byl asi docela zmaten z četby dnes oblíbených postkatastrofických sci-fi na způsob McCarthyho Cesty). Z tohoto pohledu takovéto symboly jsou v našem textu žánrově zcela funkční. Jiným – a souvisejícím – důvodem je právě ono pronásledování křesťanů; tak, jak je text sepsán v básnických obrazech, ho nelze snadno označit za protiřímský pamflet, který by se ihned musel stát důvodem represí. To samozřejmě tehdy hrálo velkou roli. Pronásledování křesťanů nebylo nikdy v Římské říši z hlediska důslednosti a plošnosti srovnatelné například s holocaustem v nacistickém Německu; bylo kampaňovité a omezené na určitá města či správní oblasti.

V Apokalypse se doslova píše, že cejch šelmy-ďábla musí mít každý, kdo chce obchodovat – ať je bohatý či chudý, svobodný či otrok. Proč to? Souvisí to snad s tím, že Bible nemá k obchodu zrovna pozitivní vztah?

To bude, myslím, jinak. Uvědomme si, jak se křesťanství šířilo. Jeho prvotním zdrojem byla židovská diaspora, komunita tradičně silně orientovaná na obchod (Židé získali za Heroda Velikého díky jeho loajalitě k Caesarovi významné daňové úlevy, které jim pomáhaly v obchodování; i geograficky bylo Samaří a Judsko významnou křižovatkou mezinárodního obchodu). I v rámci misie do nežidovského prostředí byli pravděpodobně často nejprve oslovováni lidé nežidovského původu, ale aktivní, přemýšliví, angažovaní, pravděpodobně rovněž aktivní i ekonomicky. Čili význam bych spíše viděl jako varování, nějak jako „zakáží vám dělat, čím se živíte“, které právě pro takovéto lidi bylo evidentně silným mementem. Proto je, myslím, cejch dáván do souvislosti s obchodováním a ne třeba s pitím vína. Plus ono „bohatý i chudý“ je možná zase varováním, že by si příjemci sdělení neměli být jisti, že je před represemi uchrání jejich majetek, pokud jednou spadne klec. Znovu ostatně zmíním nacistické Německo a Norimberské zákony.

Mimochodem, Armagedon je etymologicky údajně totéž jako Megiddo, kde se odehrála bitva již v době faraonského Egypta (Egypťané zde v 15. století př. n. l. porazili koalici místních syrskopalestinských vládců). Proč toto spojení?

Ano, často se objevuje výklad Armaggedon – Har Meggid – hora Meggid. Jde o oblast Jezereelské roviny, sevřené horskými masivy. Hovoří se o ní jako o ideálním místě pro bitvy; pokud jste chtěli oblast od jihu vojensky obsadit, vždycky jste museli jít právě tudy. Megiddo tak sehrálo roli ještě v 1. světové válce, když Britové dobývali Palestinu na Osmanské říši. Čili obecně ztotožnění Megidda s místem Poslední bitvy je docela přirozené. Znovu připomenu onu šestnáctou legii, právě zde totiž tehdy tábořila a nějaké povstání proti Římu by zcela jistě vedlo ke střetu na tomto místě.

Apokalypsu napsal stejný Jan jako autor Janova evangelia?

Téměř jistě ne. Ale i to by bylo na širší rozpravu.

Jeden z možných postupů popsal Jiwen Lu z Nanyang Technological University v Singapuru a jeho čínští kolegové. Na rozdíl od identifikace konkrétní osoby je naučit software rozpoznat souvislost třeba mezi potomkem a rodičem ovšem mnohem obtížnější. Vědci se pokoušejí o vývoj systémů především na základě evolučního/genetického programování, kdy se algoritmy postupně zdokonalují metodou pokus-omyl a výběrem těch úspěšnějších programů do další generace. Podle autorů výzkumu totiž těžko shora navrhnout nějakou univerzální metodu „umělé inteligence", lidé sami rozpoznávají příbuznost spíše intuitivně a navíc se v tom často i sami pletou.

Ruogu Fang z Cornell University (Ithaca, New York) volí jiný přístup. Identifikoval v obličeji 22 fyzických znaků, u nichž by měla být nejvyšší míra dědičnosti, a zkouší tipovat příbuznost na tomto základě. Mezi rysy s vysokou mírou dědičnosti prý patří třeba vzdálenost mezi nosem a ústy a očima a nosem.

Oba výše vyvíjené programy již při určování příbuznosti dosahují údajně lepších výsledků než lidé.

Zdroj: ScienceDaily

Poznámky:

- Omezení jsou zřejmá, když se hovoří o pátrání po zmizelých rodinných příslušnících, asi se tím nemyslí lidé opravdu nezvěstní či zmizelí kdesi v zajateckých táborech.

- Druhá věc, i když takto objevíte někoho vám potenciálně příbuzného, stejně bude třeba použít nějakou exaktnější metodu, aby se to ověřilo.

- Ačkoliv původní články o výzkumech tuto možnost nijak nezmiňují, i rozpoznávání příbuznosti může sehrát roli v kriminalistice, zejména při snaze rozplést fungování určitých sítí. Možná zde bude větší než "idealistické" využití příslušné metody?

Co z toho všeho vyvodit? Zvířata „něco jako kráva“ obývala rozsáhlé oblasti osídlené i člověkem, viz např. zubři, divoká verze ještě dnes žije na východ od nás (nebo třeba i bizoni v USA). Jenže na rozdíl od ovce a kozy není takto velké tvory lehké ochočit. Ono i dnes, po tisíciletích šlechtění na poddajnost/krotkost, jsou býci stále příčinou smrtelných úrazů. Proto, tvrdí autoři výzkumu, se možná ochočení opravdu podařilo jen jednou.

Zdroj: Eurekalert

Poznámky:

- Ovšem viz i domestikace vlka/psa. Byla uskutečněna několikrát, a přesto současní psi jsou potomky jen některých z těchto procesů. Krávy se taktéž mohlo podařit ochočit víckrát, jen shodou okolností pak další stáda byla dejme tomu snědena nebo vymřela na epidemii, aniž by zanechala do budoucna svou genetickou stopu.

- Co „skot“ chovaný v Africe? Jde o ten samý druh?

- Antropocentricky vzato je býk skutečně chápán jako ztělesnění tupé brutality (plus – v první fázi domestikace se zvíře obvykle zmenšuje, takže v Íránu měli ještě těžší práci).

- Domestikace mohla probíhat tak, že prostě dospělosti se dožil pouze jeden (nekastrovaný) býk a ten byl pořád někde zavřen nebo přivázán. Další věc ale je, že tohle asi vyžaduje skutečně stálé osídlení. Pastýři ovcí a koz je mohou hnát při svých migracích, s kravami a býky je to asi obtížné. Skutečně v tak pozdní minulosti bylo v Íránu stálé/trvalé osídlení?

Na toto téma viz také (poněkud výstřední teorie): Náboženství jako cesta k domestikaci krav a pěstování obilí

Lidé, pevně věřící v posmrtný život s věčnými odměnami či tresty se smrti nemusí (či dokonce nesmí) bát. Taková je intuitivní domněnka, kterou v dnešní době potvrzuje například chování sebevražedných atentátníků či literární vylíčení Sokratovy smrti, jak je Platón popsal v dialogu Faidón. Je ale pravda tak jednoduchá?

Samozřejmě není. Podle knihy dějiny smrti (Philippe Aries: Dějiny smrti, Argo, Praha, 2000) procházel vztah jedince ke smrti i v rámci středověké křesťanské kultury složitým vývojem, od klidné odevzdanosti až k panické hrůze. V některých obdobích se lidé domnívali, že soud duše se odehraje kdesi ve vzdálené budoucnosti při Posledním soudu (do té doby mohou blahodárně působit např. přímluvy svatých a modlitby pozůstalých), jindy převažoval názor, že rozhodující zápas mezi Bohem a ďáblem se odehrává přímo nad ložem nemocného.
Rozdílné chápání vedlo samozřejmě k rozdílům v posuzování toho, kde bude duše mezi smrtí a Posledním soudem - s čímž mj. souvisela i víra v duchy zesnulých a otázka, zda mohou dále působit i na tomto světě.

Protože v rámci křesťanské víry bylo třeba se na smrt řádně připravit (zpověď, poslední pomazání apod.), za cosi velmi nežádoucího až podezřelého byla pokládána smrt náhlá. Potřeba vyhnout se této eventualitě stála i u obliby řady znamení, které by měly přicházející smrt nějak zvěstovat. To samozřejmě příkře kontrastuje s dnešním postojem, kdy se bojíme především dlouhého umírání a za ideální pokládáme naopak náhlou smrt, nejlépe ve spánku - tedy takovou smrt, kterou si ani nestačíme uvědomit.
Důsledkem středověké víry v podezřelost náhlé smrti byl například i určitý odpor, který byl chován k obětem násilných činů a přesvědčení, že si za to svým způsobem "mohly samy". Obětem zločinů byly dokonce někdy odpírány i křesťanské pohřby.

Zajímavé jsou také proměny celé řady doprovodných znaků týkajících se pohřbívání. Zatímco v antice převládaly na křesťanských i pohanských hrobech nápisy líčící osobu zesnulého, ve středověku tento rys mizí a hrob tak ztrácí svoji individualitu. Často schází i jméno mrtvého.
V antice také panoval odpor k blízkosti hřbitova, který byl budován za hradbami měst. Středověk tuto koncepci naopak obrátil a blízkost zbožných mrtvých se pokládala přímo za zdroj požehnání.
Existovala dokonce vytrvalá (církví nedůsledně a neúspěšně potíraná) snaha pohřbívat mrtvé přímo pod podlahy kostelů. Blízkost světců měla mít samozřejmě blahodárný účinek. Pokud by zde však byl např. pohřben nějaký kacíř, půda ho nepřijme a tělo bude z hrobu vyvrženo - odvolávek na takové "zázraky" existovala celá řada. Středověké pohřební zvyklosti je samozřejmě možné dávat do souvislosti s šířením ničivých epidemií.
Předěl mezi antikou a středověkem dobře ukazuje např. Augustin, který dlouho vystupoval proti kultu ostatků, ale posléze sám uvěřil v jejich zázračnou moc (nebo tuto víru alespoň předstíral). Ačkoliv křesťanství v rámci své dogmatiky vytrvale hlásalo odklon od tohoto světa, čím dál větší důraz byl tedy kladen i na posmrtný osud těla.

Existují i zajímavé psychologické výzkumy, které se týkají myšlenek předcházejících smrti. Leccos o charakteru doby lze odvodit např. z posledních výkřiků umírajících. Ve středověku se padlí rytíři údajně dovolávali především krále (ještě více než Boha), ve válkách 20. století, pokud pomineme výkřiky rudoarmějců ze sovětských filmů, šlo zejména o vzpomínku na matku. Polidštěný robot v díle Isaaca Asimova (za člověka byl uznán právě proto, že se dobrovolně rozhodl zemřít) myslí zase ve chvíli smrti na děvčátko, s nimž se setkal krátce po svém zkonstruování.

Argument je chybný přinejmenším ve dvou ohledech. Zaprvé ignoruje nesmírně důležitý (a zřejmý) fakt, že vědci minulosti i dneška konstanty přírody změřili ve stovkách experimentů a pozorování. Není tu tedy absolutně žádný záměr (žádné „uzpůsobení"), žádné skryté tajemství. V našem vesmíru nemohou mít konstanty jinou hodnotu. Existence fundamentálních konstant přírody je závislá na tom, jak konstruujeme naše vysvětlení přírodních jevů ve stále složitějším a hlubším vědeckém popisu. Není se co divit, že seznam fundamentálních konstant a modelových parametrů postupně narůstal, a jistě se bude rozrůstat i nadále. Během několika málo posledních let jsme například museli přidat temnou energii a (stále ještě neznámé) hodnoty hmotností neutrin. Jak zkoumáme přírodu do stále větších hloubek, odhalujeme nové jevy a k jejich vysvětlení potřebujeme nové fundamentální konstanty.

Zadruhé, jak záhy ukážu, absolutně nic nenasvědčuje tomu, že by náš Vesmír byl speciálně uzpůsobený pro život. Pozorování dokonce poskytují značnou oporu zcela opačnému tvrzení, totiž že život existuje i přesto, že je k němu vesmír drsný a netečný.

Tvrdí-li někdo, že vesmír je „správně uzpůsobený" pro život, že je mu „ušit na míru", chce tím vyjádřit specifickou věc, totiž že vesmír je takový, že v něm můžeme být. Odtud pak plyne, že život a – což je ještě důležitější – myšlení (lidské či jiné) jsou z kosmického hlediska důležité. Takovému pocitu lze samozřejmě snadno podlehnout! Cožpak to nejsme my, kdo měří vlastnosti hmoty? Cožpak nejsme myslící bytosti, které v úžasu pozorují stvořený svět? Když přemýšlíme o vesmíru, vesmír tím reflektuje sám sebe. To přeci nemůže být jen náhoda! Není snad hlavním smyslem naší existence ve vesmíru jeho vlastní přání, abychom byli jeho vědomím?

Jistě jde o povznášející a inspirativní představy. Nemáme pro ně však sebemenší oporu v pozorování. A dovolím si tvrdit, že jsou dokonce nebezpečné.

Dovolte mi vyjádřit se trochu jinak. Představte si člověka, jenž vstoupí do knihovny. Umí mluvit a číst jenom česky. Prohlíží si svazky knih a začne se podivovat nad skutečností, že jsou všechny v češtině. „Není úžasné, že všechny knihy jsou zde v češtině? Kdyby byly v jiných jazycích, anebo kdyby se občas některá písmenka změnila, třeba a a e na japonské znaky, nedávala by mi žádná z těchto knih vůbec žádný smysl. Určitě to znamená, že tahle knihovna byla „ušita na míru" právě mně, abych se mohl radovat z nádherných literárních děl! Musím být tedy opravdu důležitý." V silné verzi antropického principu by tato osoba dokonce vyvodila, že ona knihovna musela být záměrně postavena pro ni a ostatní česky mluvící lidi.

Ve slabé verzi antropického principu by existence knihovny s českými knihami osobu nijak nepřekvapila. Protože určití lidé umí číst jenom česky, některé knihovny pochopitelně budou mít jenom svazky knih psaných v češtině. V téže knihovně bychom mohli najít i knihy v mnoha ostatních jazycích, ale jenom ty v češtině budou „ušité na míru" dané osobě a jejím jednojazyčným spoluobčanům. Knihy v ostatních jazycích budou sloužit jiným „typickým čtenářům" (gramotným) navštěvujícím stejnou knihovnu. (V uvedené analogii je knihovna Vesmírem a čtenáři jsou „typičtí" pozemšťané a mimozemšťané v roli jeho pozorovatelů.) Mohou existovat také knihovny s knihami, které nedávají vůbec žádný smysl, například když je jejich text náhodnou změtí písmenek anebo jenom opakují stále stejné písmenko či jsou dokonce úplně prázdné. Zmíněná osoba by usoudila, že takové knihovny by postrádaly své „typické" pozorovatele.

V této hrubé, ale snad názorné analogii antropického principu odpovídají knihovny s „nečitelnými" knihami pokaženým a mrtvým vesmírům, tedy světům, jež nedokážou hostit své typické pozorovatele ani knihy, jež by jim dávaly smysl. Multiverzum by se podobalo nekonečné knihovně z díla Jorge Luise Borgese Babylonská knihovna, ve které se nacházejí všechny možné knihy, ale jenom pár z nich dává nějaký smysl. Silná verze je strašně sebestředná: tahle kniha byla vyrobena právě pro mě! Slabá verze je triviální: v knihovně navštěvované gramotnými klienty musí existovat knihy napsané v jejich jazyku; knihovny s nesmyslnými knihami nemají žádné klienty. Obě verze antropického principu nám říkají mnohem víc o čtenářích knih nežli o samotných knihovnách.

Chytré rybě bude voda také připadat „ušitá na míru", aby v ní mohla plavat. Kdyby byla příliš studená, zmrzla by; kdyby byla příliš horká, uvařila by se. Teplota vody určitě musí být právě taková, aby v ní ryba mohla existovat. „Musím být velice důležitá. Můj život určitě není jen náhoda," vyvodí z toho pyšná ryba. Nu, ve skutečnosti moc důležitá není. Je jenom hodně chytrá. Teplota oceánu není nikým a ničím řízena za účelem, aby byl život ryby možný. Ba právě naopak: ryby jsou velmi křehké bytosti. Náhlá i dlouhodobá změna teploty je dokáže zahubit, což ví každý rybář chytající pstruhy. Tolik moc toužíme po smysluplných souvislostech, že je spatřujeme dokonce i tam, kde žádné nejsou.

Jsme oduševnělé bytosti v drsném a nevlídném vesmíru. To je, dle mého soudu, esence lidského bytí. Doslova smrtelným omylem by bylo namlouvat si, že vesmír má s námi nějaké plány, že jsme z kosmické perspektivy něčím speciální. Ano, jsme speciální, nikoli však tím, že s námi měl vesmír nějaké své plány anebo že by byl z nějakých důvodů ušit na míru našemu životu.

Vesmíru na nás absolutně nezáleží. Pomyslete na miliardy a možná biliony pustých světů jen v naší vlastní Galaxii. V tolika mrtvých světech nemohu ani při velké snaze rozluštit poselství, že je vesmír „ušitý na míru" života. Měl-li vesmír s námi a s inteligencí obecně nějaké záměry, pak se jejich realizace silně nevydařila. Vypadá to, že náš vesmír, podobně jako Dětský Bůh z brilantního díla Olafa Stapledona Tvůrce hvězd, klopýtá vpřed a dělá při tom chyby, lhostejně tvoří a hned zase ničí celé světy: „Tak znova a znova utvářel jeden vesmír na hraní za druhým."

Tento text je úryvkem z knihy:

Marcelo Gleiser: Trhlina ve stvoření světa - Nová vize života v nedokonalém vesmíru

Argo a Dokořán 2012

O knize na stránkách vydavatele

Takže vlastní záhada: Představte si, že děláte zkoušku na VŠ, třeba z evoluční biologie. Když zjistíte, že jste dopadli dobře, lze rozumně očekávat, že hladina testosteronu vám stoupne, v opačném případě přirozeně naopak. Ale co předtím, než zjistíte výsledek? Pak se hladina testosteronu bude pochopitelně měnit podle toho, co o úspěchu odhadujete, jaký z toho máte pocit. A na to se lze zeptat v dotazníku.
Jenže se ukázala dost divná věc. Změna koncentrace testosteronu ve slinách odpovídala mnohem více skutečnému stavu (výsledek testu), než tomu, co si lidé mysleli – dotazník vs. měření koncentrace ve slinách. Jako by tedy „podvědomí“ o výsledku vědělo víc než vědomí. Proč by to tak ale mělo být zrovna u evoluční biologie, tématu odborně-abstraktního (nejde o věc, která by se dala detekovat z podprahových signálů ve stylu líbil/nelíbil jsem se)? Záhadné.

Zdroj: Jaroslav Flegr: Pozor, Toxo! Academia 2011
a další

Poznámky:
- Lidé při odpovědí v dotaznících pochopitelně lžou. Snažili se snad uvádět, že se jim zkouška tolik nepovedla, aby vypadali skromně? Byla chyba odhad/skutečnost systematicky posunuta jedním směrem?
- Fungovalo by to tak u libovolného testu? (třeba v závislosti na jeho formě: příklad na vypočítání vs. zaškrtávání z nabídek; nebo i dle oboru).
- Vědomí je pomalé, nákladné na energii – velký mozek... Kdyby „podvědomí“ mělo přístup k informacím, jaké má vědomí, evoluce by vůbec nepotřebovala se s vědomím vytvářet.
- Nakonec bych pokládal za nejpravděpodobnější, že lidé na rozdíl od testosteronu při výzvě k odhadu svých výsledků lhali.

Lidé snili o životě na Marsu od chvíle, kdy na rudou planetu zamířili dalekohledy a snad ještě dříve. Teprve nástup kosmonautiky definitivně rozprášil teorie o životě, byť jen primitivním, na povrchu čtvrté planety Sluneční soustavy.

Další výzkum z povrchu ale zejména stále kvalitnější snímky z oběžné dráhy přinesly nový svěží vítr do teorií o dávné a pro život příznivé historii planety. Z výzkumu Marsu se stalo lukrativní planetologické řemeslo a směr rudá planeta nabírala jedna sonda za druhou. Automatičtí vyslanci lidstva objevili možnou existenci podpovrchových zásob vody, která se občas dostává na povrch, kde se sice vlivem nízkého tlaku okamžitě vypaří, ale stihne ovlivnit geologickou tvář planety dostatečně na to, aby to zaznamenaly zvídavé kamery sond.

Před pár lety objevila sonda Mars Express na povrchu Marsu jíly, které nádherně dokreslily teorie o dávné přítomnosti vody na Marsu. Životodárná kapalina měla později zmizet v atmosféře, kde byla rozložena vlivem záření ze Slunce nebo se vsáknout do marsovského povrchu, kde ji nyní objevujeme jako led.

Mnoho vědců ale nikdy neuvěřilo tomu, že Mars měl ve své geologické historii skutečně dlouhé období, kdy se na jeho povrchu nacházel obrovský oceán, řeky a jezera. Jim Head (Brown University, Providence) se domnívá, že Mars byl suchý a studený vždy a když už se na jeho povrchu objevila voda v kapalném skupenství, bylo to jen na velmi omezenou dobu. Podle některých názorů jsou lokality, které mají dokazovat dávnou přítomnost vody, z geologického hlediska geograficky i časově poměrně zřetelně izolovány.

Jednou z trhlin „teorie mokrého Marsu" jsou modely, které nepředpokládají, že by před 3,7 miliardami let panovaly na povrchu rudé planety teploty, které by umožňovaly existenci vody v kapalném skupenství. Slunce v té době nevyzařovalo tolik záření jako dnes, takže ani silná atmosféra by patrně přijatelné teploty na povrchu nevykouzlila.

Vědci už dokáží přijít i s alternativním vysvětlením přítomnosti jílů. Ty byly většinou (80 %) nalezeny ve společnosti minerálů, které vznikají při vysokých teplotách. Je proto pravděpodobné, že jíly vznikly hluboko pod povrchem planety díky teplu, které tam zůstalo po vzniku Marsu.

Nikdo ovšem neříká, že by na Marsu nikdy nebyla ani kapka tekoucí vody. Podle některých teorií mohly být období, kdy na Marsu voda v kapalném skupenství byla a to díky vlivu skleníkových plynů nebo jako důsledek dopadu planetek a komet. V prvním případě mohlo jít o oxid siřičitý, který se dostával do atmosféry v době, kdy byl Mars vulkanicky aktivní, ve druhém případě roztavil náraz kosmického vetřelce zásoby ledu pod povrchem.

Převzato z webu Exoplanety.cz, upraveno.

Vtip je v tom, že na takto položenou otázku neexistuje jednoznačná odpověď (respektive existuje, ale nepředpokládá se, že by ji někdo znal). Proto je nutné vytvořit rozumný odhad, který bude vycházet z řady úvah, zjednodušujících předpokladů, nesourodých fakt a rozhodnutí, co je možné zanedbat a z čeho spíše dělat "průměr".
Řada pacientů s různými lézemi, např. s poškozením čelního laloku, nejsou takových postupů (heuristik) schopni, neboť mají porušenou schopnost logicky uvažovat a aproximovat. Přitom je zajímavé, že standardní testy IQ či testy paměti (zapamatování karet apod.) nic podezřelého neodhalí. V běžném životě se však musíme mnohem spíše spoléhat na různé přibližné heuristiky a tito lidé jsou pak v podstatě neschopní samostatného rozhodování.

V žirafím testu tedy nejspíš odhadneme, že v New Yorku se žirafa bude vyskytovat pouze v Zoo. Pak si představíme, kolik obyvatel má New York (jak je město velké) a kolik by v něm tedy mohlo být zoologických zahrad. A na závěr ještě potřebujeme nějak tipnout průměrný počet žiraf v jedné Zoo.

Zdroj: Antonio R. Damasio: Descartesův omyl, Mladá fronta, Praha, 2000

Poznámka: Damasiův text se ovšem týká pacienta, který dokázal úspěšně projít i tímto "žirafím testem" a v pořádku stejně nebyl.
A mimochodem, kolik těch žiraf v New Yorku podle vás je?

Během té chvíle si tazatel prohodil místo s někým jiným. Ten měl na sobě samozřejmě také bílý plášť a v rukou desky. Kupodivu více než polovina lidí pokračovala v popisu cesty, aniž by zaregistrovala, že to vykládají někomu úplně jinému.

To vyvolává otázku: Jak víme, že se lidé kolem nás také nemění – naši rodiče, děti jiných lidí, dokonce naši vlastní přátelé?

Absurdní předpoklad? Možná – ale co ten zvláštní případ Froda a žluté vesty...!

Důležitou součástí psychologického bádání je „omezenost" vnímání – jak malá část ze všech informací, které naše smysly mají k dispozici, se skutečně dostane až k vědomí. S tím souvisí i zkoumání (pro nástup internetu jako stvořené) zabývající se tzv. „chybami v kontinuitě" ve filmech.

Jsou to maličkosti, třeba že hlavní hrdinka má v jedné scéně na nose pihu, a v další ne, a v závěrečné scéně dokonce dvě! Anebo když se dva milenci líbají v parku v jedné chvíli pod zataženou oblohou, ale hned nato je jasno. A není to jenom zdání! Anebo přes židli zůstane přehozený režisérův svetr. V produkčních týmech jsou lidé, jejichž úkolem je zajistit, aby to, co bylo v jedné části filmu, tam v další také zůstalo, i když se jednotlivé scény natáčejí v rozmezí několika dnů.

Ale i těmto „detektorům chyb" chyby v kontinuitě často uniknou, a tak mají uživatelé internetu alespoň důvod k hodinám neškodného e-mailování...

Např. jedna webová stránka popisuje, co se stalo v Návratu krále, posledním dílu trilogie Pán prstenů, poté, co čtyři hobiti dorazili do Šedých přístavů. Důkladně se tu rozebírá, že jeden z nich, Sam, má na sobě bílou košili a přes ni žlutou vestičku s hnědými knoflíky. A na sobě ji má i v okamžiku, kdy se objímá s Frodem. Ale když Frodo odchází na loď, otáčí se a na své přátele se usmívá, Sam už vestu na sobě nemá. A nemá ji ani ve chvíli, kdy tři zbylí hobiti z Šedých přístavů odcházejí.

Nejhorší ale je, že když se Sam nakonec vrací domů do Kraje a znovu se shledává se svou dcerou, už ji na sobě zase má! A tak na ni může holčičku přivinout. Je vůbec možné, že se takové chyby dají přehlédnout...?

Tento text je úryvkem z knihy:

Martin Cohen: Hrátky s myslí, Academia 2012

O knize na stánkách vydavatele